Můj příběh

Mám radost pokaždé, když zvládnu pozorovat příjemné i nepříjemné emoce ve svém těle a naslouchat jejich vzkazům. Vnímám je jako své učitele a průvodce. A i přes slzy bolesti nebo trápení jsem za ně vděčná, protože díky tomu vím jistojistě jednu věc. Když je cítím, vím, že jsem naživu.

Díky tomu, že si dovolím nahlížet pod povrch prožívaných emocí, se cítím klidnější a vyrovnanější. Méně mě rozhodí slovní útoky druhých lidí, neberu si je tolik osobně jako dřív. Naopak. Jsem chápavější vůči ostatním i vůči sobě.

Ale ne vždy jsem byla schopna vnímat své emoce tak, jako dnes

Velkou část života jsem žila tím, že jsem nepříjemné pocity potlačovala, aniž bych si uvědomovala, o jak cenné informace přicházím a jak moc škodím svému tělu. Důvod byl jednoduchý. Měla jsem z nich strach. Dávaly mi totiž najevo, že v mém životě nebo v konkrétní situaci není něco v pořádku, že bych měla něco změnit, udělat jinak nebo být více proaktivní. To pro mě tehdy znamenalo velkou nejistotu a riziko, které jsem se častokrát neodvážila podstoupit. A někdy jsem prostě nevěděla, co mám dělat.

Proto jsem slzy překrývala úsměvem, hněv klidem a bezradnost horečnatou aktivitou. Ignorovala jsem svůj vnitřní kompas, který mi jasně ukazoval, kterým směrem se vydat, abych naplnila potřeby žádající o mou pozornost.

Byla jsem expertem na potlačování pocitů a potřeb

Tím, že jsem nedokázala zpracovávat své emoce, neuměla jsem ustát ani emoce svého okolí, hlavně svých blízkých. Bála jsem se jich – těch emocí i lidí. Když plakala moje kamarádka, utěšovala jsem ji tím, že jsem její situaci zlehčovala nebo odváděla pozornost jinam. Dělala jsem šaška a rozesmávala ji jen proto, abych zamaskovala svou bezradnost a nepohodlí, které jsem u toho pociťovala – ale to jsem si uvědomila až později. Čím zranitelnější člověk byl, tím agresivněji jsem se chovala, jako bych mu zakazovala cítit nepříjemné emoce – stejně jako jsem to zakazovala sobě.

Tělo mě donutilo naslouchat svým pocitům

V době, kdy se mi nejvíce dařilo jak v pracovním, tak osobním životě, se ze mě stal onkologický pacient. Chodící diagnóza s číslem a s otazníkem v budoucnosti. Představa neplánované smrti mi rozjasnila mysl a zintenzívnila pocity tak, že už se prostě nedaly ignorovat.

Rakovina mě přiměla otevřít se konečně svému prožívání a začít zkoumat svůj svět emocí. Přijala jsem nemoc jako lekci, která mě má naučit poznávat sama sebe, svůj vnitřní svět a dodat mi odvahu sdílet své prožívání s druhými.

Když je student připraven, učitel se objeví

V tom čase se mi do rukou dostala kniha Nenásilná komunikace od Marschalla Rosenberga. Když jsem přečetla první řádky, pochopila jsem, proč je důležité být v kontaktu se svými pocity a jak schopnost vnímat, co cítím a co potřebuji, může změnit můj život k lepšímu a přinést do vztahů upřímnost a uvolnění.

Filozofie nenásilné komunikace je založena na empatii, která v nás probouzí soucit a pochopení. A právě empatie mi pomáhala a stále pomáhá s objevováním toho, kdo jsem, proč reaguji zrovna tak, jak reaguji a proč cítím zrovna to, co cítím. Pomáhá mi také v tom, abych lidi přijímala v jejich celistvosti, a umožňuje mi chápat motivy jejich činů. Nahradila jsem posuzování a hodnocení chování druhých za soucit a pochopení. Tím se mi otevřel nový prostor pro komunikaci a naslouchání.

Naučila jsem se přijímat a dešifrovat pocity a pomáhám s tím i ostatním

Poznala jsem, že skrze pochopení svého prožívání se všemi emocemi, které se objeví, můžu poznávat a chápat prožívání druhých lidí.  Empatie mi dává odvahu BÝT TADY pro sebe i pro mé blízké (a nejen pro ně) v PLNÉ PŘÍTOMNOSTI a POZORNOSTI, když mě potřebují, aniž by mi to bylo nepříjemné nebo mě to vyčerpávalo. Zároveň prohlubuje vzájemnou důvěru, díky které se můžeme cítit uvolnění a podpořeni.

Empatie jako cesta k uzdravení

Denně v běžném životě i při své práci zažívám skutečnost, že nás nikdo neučiljak ustát emoce vlastní ani emoce ostatních. Že to většinu z nás paralyzuje, zahání do kouta nebo se nedobrovolně a nekontrolovaně vezeme na cizí vlně emocí. A přitom je v nich tak ohromná léčivá síla, že ji prostě musíme využít, dokud jsme ještě naživu.

Proto jsem se rozhodla být maximálně autentická a upřímná ve svém projevu a nechat věci dít se, aniž bych je manipulovala svými domněnkami.

Rozhodla jsem se, že svým přístupem budu inspirovat ostatní, aby získali odvahu vystoupit ze své ulity a nabídnout svou zranitelnost jako dar pro vytvoření spojení mezi sebou navzájem.

Rozhodla jsem se podporovat druhé při obnovování kontaktu s jejich pocity a potřebami a povzbuzovat je, aby zkoušeli ustát emoce nejen svých blízkých bez (ne)pomocných berliček, ale přijmout je ve své surovosti a skutečnosti skrze empatii a soucit.  Vnímám to jako cestu k uzdravení mezilidských vztahů a jako způsob, jak se cítit v životě šťastnější, svobodnější a být sama sebou.

Chci, aby vaše oči ožily vzájemností a pochopením

Nechci, abyste byli smutní nebo se cítili osamělí, i když máte kolem sebe své blízké. Chci, aby vaše oči ožily vzájemností a pochopením. Někdo z vás ale musí udělat první krok. Buď jím třeba Ty.  A já Ti k tomu podám pomocnou ruku.

Stáhni si můj eBook: Ta, která si rozumí: jak se přestat obviňovat ze svých chyb a odpustit siProvede Tě osmi transformačními kroky, které Ti pomůžou pochopit motivy svých činů nebo rozhodnutí a podpoří Tě v posilování sebeúcty a respektu.