Archiv rubriky: Sebepoznání

Jak instinkt přežití ovlivňuje náš život

Komunikace, Sebepoznání

Ať už se dnes individualizmus prosazuje sebevíce, jsme původem lidé skupinoví. Našim bezpečným domovem byla tlupa. Abychom v tlupě přežili, museli jsme se naučit přizpůsobit se potřebám celé tlupy. Vyhovovat. Jinak by nás tlupa vyloučila a nás by venku sežral šavlozubý tygr.

V našich genech koluje pradávný instinkt přežití, to je ta nejzákladnější potřeba evoluce – přežít, aby přežil náš druh.

Jako bezbranné miminko jsme plně závislí na péči naší tlupy – rodiny. Hlavně matky. Právě naše matka je Tou, která naplňuje naše potřeby – ať už hmotné jako jídlo, teplo, sucho, tak duševní – láska, přijetí, bezpečí. Bez těchto uspokojených potřeb by dítě časem dokonce mohlo zemřít (jsou na to i výzkumy). Naše přežití je závislé na lásce a péči naší matky, naší tlupy.

Jenže – láska má mnoho podob. A my se tu svou podobu lásku učíme ve své tlupě. A to zrovna nemusí být forma lásky, jakou opěvují básnici nebo muzikanti. A co se taky naučíme je, si lásku zasloužit. Potřebujeme ji, abychom přežili – nezapomeňte.

Matka s otcem nám předávají takovou podobu lásky a vzájemných vztahů, jak se to naučili od svých rodičů. To od svých rodičů získáváme první vnímání sebe sama, naší osobnosti. Tím, jak se naše osobnost vyvíjí, testujeme jejich hranice, ochutnáváme jejich přízeň. Zjišťujeme, co se jim líbí a co ne. A máme první zkušenosti s projevováním sebe sama. A vznikají první vnitřní konflikty.

Náš instinkt nám velí A, ale rodiče velí B. Co si vyberu? Pokud žiju v prostředí, kde se necítím příliš v bezpečí a necítím lásku ze strany svých rodičů tak, jak potřebuji (o tom je celá série knih Garyho Chapmana – 5 jazyků lásky), půjdu automaticky cestou B s očekáváním, že rodiče budou spokojeni a já získám lásku. A tak se naučím přizpůsobovat se své tlupě a potlačovat své vlastní pocity a potřeby.

Pokud se rozhodnu pro svou cestu, hrozí, že zažiju nesouhlas rodičů v různých formách. Každopádně výsledkem bude pocit viny, že ubližuji svým chováním rodičům a tím pádem je přece nemám ráda – ale já je přece mám ráda, jen si chci dělat věci po svém… A tak se stydím a zlobím sama na sebe, protože … mám být přece hodná a poslušná holčička…

Většina z nás byla vychovávaná na podkladu viny a trestu. Pocity hanby, studu a ponížení nám jsou blízké. Naše hodnota se stala závislá na tom, jak nás vnímají druzí.

Dlouhodobě zažívaný rozpor mezi tím, co cítím a co potřebuji a co po mě chce moje tlupa, vede k pocitům méněcennosti, sebedestrukci, zlosti na sebe a nízké sebeúctě.

A protože vnější svět je zrcadlovým odrazem našeho vnitřního světa, to, jak se k nám chovají lidé v našem okolí – nám ukazuje, jaký vztah máme sami k sobě. Když cítím, že mě lidé nerespektují, neberou vážně (a upřímně, každý z nás touží po tom, aby ho druzí respektovali, protože je to opět způsob, jak být přijat v tlupě a přežít – ach ty instinkty), je to hlavně proto, že si nejsem já sama sebou jistá a nerespektuji sama sebe. Má vnitřní nejistota se odráží na nedůvěře v mé návrhy, v názory v mém okolí.

Prostě platí – jak moc si vážíš sama sebe, tak moc si tě váží druzí. Nebo – milovat dokážeš jen tolik, nakolik miluješ sama sebe.

A teď diskutujme.
Úryvek z knihy Ta, která si rozumí

Proč je pro ženy důležité vyléčit se z mateřských zranění

Sebepoznání

JÁ JSEM ŽENA!
Postavení ženy ve společnosti, její síla a vliv se proměňuje.

Ženy si postupně začínají uvědomovat svůj potenciál. Přestávají být stíny svých mužů nebo dětí a čím dál více pociťují hrdost na to, že jsou právě ženami.
Váží si času, který mají samy pro sebe a pro to, co je pro ně důležité, co je vyživuje.

 Ano, stále více žen už otevřeně mluví o svých potřebách a tužbách a jdou si ladným tanečním nebo rázným odhodlaným krokem za jejich naplněním. Je povzbuzující sledovat synergii ženské spolupráce, kdy jedna podporuje druhou, vzájemně si pomáhají, tvoří, doplňují se. Vznikají krásné, jemné a zároveň silné projekty, oslavující život.

Každá žena je však v tomto otevírání se ženskému potenciálu různě úspěšná. Proč některým jde všechno tak hladce a jednoduše, zatímco druhé stále padají a vstávají, zkoušejí a vzdávají se a přitom mají téměř podobné podmínky pro svůj rozvoj a realizaci?

Já sama patřím spíše k ženám, které si svůj úspěch i spokojenost v životě musely vydřít. Někdy v zoufalství, někdy ve vzteku ptala jsem se sama sebe – proč? PROČ to prostě nejde tak, jak bych chtěla? Co mě brzdí? Co dělám špatně? A s postupem času jsem začala objevovat vnitřní mechanizmus, který mě zpomaluje a prodlužuje mou cestu za úspěchem a spokojeností.

Je to mechanizmus sebe-sabotáže. Projevuje se u mě různě. Strachy, které se vůbec jako strachy netváří a hlavně tak nejsou cítit. Nebo totální únava a vyčerpanost fyzická i mentální. Paralýza mozku (např. když chci psát článek nebo eBook) a pak zástupy vnitřních našeptávačů, kteří podrývají mou sebejistotu a sebedůvěru. Našeptávají mi, že nejsem dost dobrá, že si to nezasloužím, že bych neměla… Ale! Kdo jsou tito našeptávači a hlavně čí? Vždy, když je slyším ve své hlavě, mám pocit, že oni ke mně nepatří. Tak ke komu?

Odpověď na to, odkud pocházejí mí našeptávači, stejně jako proč ne každá žena je úspěšná ve své samostatnosti a seberealizaci, jsem našla v následujícím článku, který jsem si dovolila pro vás přeložit do češtiny.

Originál najdete na webových stránkách Bethany Webster – Womb of Light

Nesmí v sebe uvěřit

Mnoho z nás si zatím ještě neuvědomuje, že hlavním důvodem, proč ženy nedokáží plně rozvinout svůj potenciál, důvěřovat vlastním schopnostem a opřít se o svou ženskou sílu (viz. slovo Empowerment), je právě mateřské zranění.

Vztahy mezi matkami a dcerami jsou náročné, plné rozporů, nevypovězených témat, skrytých konfliktů či neprojevených emocí. Obě strany musí čelit výzvám, které jim připravilo “rodinné dědictví“ předávané nevědomky z generace na generaci. Vztah mezi matkou a dcerou může navenek vypadat harmonicky, ale pod povrchem může zuřit tichá válka, kde obě strany jsou zároveň obětí i útočníkem.

O náročnosti vztahu mezi matkou a dcerou se skoro vůbec nemluví, protože je to téma těžké, plné bolesti a traumat, kterému se ještě neodvážíme čelit. Zatím se jen učíme sdílet bolest vycházející z mateřských zranění a to je přesně ten důvod, pro který se toto téma stále drží v ústraní, kde dále hnisá a kvasí.

Co je přesně mateřské zranění?

Mateřské zranění je bolest, tíha či trest býti ženou, předávaná skrze generace žen v patriarchálních kulturách. A zahrnuje také nefunkční „vyrovnávací“ mechanizmy, které ženy používají ke zpracování této bolesti.

Mateřské zranění obsahuje bolest a utrpení z:
  • Porovnávání /Srovnávání se: Pocit, že nejsem dost dobrá
  • Stud: Neodbytný pocit na pozadí, že se mnou není něco v pořádku
  • Oslabení/Malosti: Pocit, že musíš zůstat malá/podřízená, abys byla milována
  • Stálý pocit vinyza to, že chci více, než momentálně mám, které se může projevit např. jako přesvědčení: „Nezasloužím si“ nebo „Nesmím chtít více, než aktuálně mám“.
Mateřské zranění se může projevovat jako:
  • Nedokážu být plně sama sebou, protože tím nechci ohrožovatostatní
  • Nevadí mi minimální nebo žádná péčea zájem ze strany druhých – a když už, je mi nepříjemné ji přijímat (stydím se, nezasloužím si, …)
  • Přebírám zodpovědnostza pocity druhých a více se starám o blaho druhých, než o své vlastní blaho
  • Vnímám ostatní ženy jakou soupeřky
  • Sebe-sabotáž(o sebe-sabotáži píše taky Bethany Webster a její článek je přeložen zde)
  • Jsem přehnaně přísnáa dominantní nebo musím mít vše pod kontrolou
  • Problémy s přijímáním potravy, deprese, závislosti…

V naší kultuře, kde stále více dominují muži v rozhodujících a řídících funkcích, od bankovnictví přes politiky až po zdravotnictví, jsou ženy nuceny, resp. vedeny k tomu, dívat se na sebe jako na něco méněcenného a vnímat se jako někdo, kdo si nezaslouží (např. víc, než má) nebo nemá dostatečnou hodnotu. Tento pocit méněcennosti a nedostatečnosti je v našem ženském nitru hluboko zakořeněn, protože si jej ženy předávaly jako nevědomé dědictví z generace na generaci.

Kulturní atmosféra ženského útlaku dává rovnou dvě oprátky na krk našich dcer.

Jednoduše řečeno, pokud dcera převezme po své matce její nevědomé vzory a přesvědčení (např. přesvědčení typu “Nejsem dost dobrá“ nebo „Musíš být s každým zadobře“ apod.), pak má sice matčino “svolení/požehnání“ a cítí se být matkou přijata a milována, avšak tímto jistým způsobem zrazuje sama sebe a svůj potenciál. Vzdává se své přirozené životní síly a degraduje svou sebeúctu.

Pokud ale dcera matčiny nevědomé vzory a limity nepřevezme a zůstane věrná své ženské síle a potenciálu, musí si uvědomit to, že její matka tento akt může podvědomě vnímat jako osobní odmítnutí – protože odmítá “rodinné dědictví“.

A protože dcera nechce nebo spíše nedokáže riskovat ztrátu matčiny lásky a jejího “požehnání/souhlasu“, převzetí limitujících, omezujících podvědomých vzorců a přesvědčení od matky je pro ni jedinou možnou cestou k emočnímu přežití a je jistou formou loajality vůči matce. Pozn.: O potřebě lásky a přijetí, jako o základní lidské potřebě píše v knize Koncept kontinua Jean Liedloffová.

Studio Hands Character Girl Tulle Look Portrait
Ženám se může zdát, že je příliš riskantní a nebezpečné obnovit svůj plný potenciál a ženskou sílu, protože to může znamenat určitou formu odmítnutí ze strany jejich matky. V jakémkoli věku. A tento strach, strach ze ztráty lásky jejich matky, je dále bude držet v labyrintu mateřských zranění a vysávat jejich životní energii.

Je to pro to, že dcera může podvědomě cítit, že posílením své ženské síly a získáním kontroly nad svým životem, může v matce spustit smutek nebo hněv na to, že se ve svém životě musela těchto věcí vzdát. Je to začarovaný kruh – matka si nese své mateřské zranění, ve kterém právě i dceru může vnímat jako konkurentku a svůj hněv otočí na ni. Matka cítí vůči dceři hněv a frustraci z toho, že „ona-dcera si to dovolila a já jsem si to nedovolila…“

Soucit dcery se svou matkou, touha potěšit ji a strach z konfliktu s ní můžou způsobit, že nakonec přesvědčí sama sebe, že je bezpečnější a vhodnější podvolit se, potlačit svůj potenciál a zůstat „malá“ a bezmocná.

Běžnou námitkou na to, proč čelit mateřskému zranění, je věta “Nechej minulost minulostí.“
Nicméně my se od minulosti nikdy skutečně neosvobodíme, nedá se pohřbít. Žije v nás dál tady a teď ve formě překážek a výzev, kterým čelíme den co den. Pokud se budeme vyhýbat práci s bolestí vycházející z jednoho z nejdůležitějších a základních vztahů v našich životech, promeškáme klíčovou příležitost odhalit pravdu o tom, kdo jsme a možnost radostně a autenticky žít naši pravdu.

Stereotypy, které drží mateřská zranění aktivní a živé:
  • „Podívej se, co všechnopro tebe tvá matka udělala!“ (slýcháváme od jiných lidí)
  • „Moje matka se pro mě tolik obětovala. Bylo by ode mě sobecké dělat to, co ona nemohla. Nechci, aby se kvůli mněcítila špatně.“ (pocit viny a zodpovědnosti)
  • „Dlužímmatce svou loajalitu, ať už se děje, co chce. Pokud ji naštvu, bude si myslet, že si jí nevážím.“

Jako dcera své matky můžete zažívat strachy z naplnění svého potenciálu, protože se bojíte nechat svou mámu za sebou. Bojíte se, že se vaše matka bude cítit ohrožena vašimi sny nebo ambicemi. Můžete se bát negativních emocí od své matky, jako jsouhněv nebo závist. Tohle vše ale většinou probíhá na úrovni našeho podvědomí. Buď si toho ani jedna strana není vědoma, nebo o tom nedokáže mluvit.

My všechny ale cítíme bolest, kterou naše matky nesou. A všechny do určité míry věříme, že jsme částečně zodpovědné za její bolest. A tam se rodí náš pocit viny. To dává smysl, když vezmeme v úvahu omezené rozpoznávací schopnosti dítěte, které vidí samo sebe jako příčinu všech věcí, které se kolem něj dějí. Pokud z tohoto přesvědčení v dospělosti nevyrosteme, budeme stále přebírat zodpovědnost za prožívání ostatních, cítit vinu a obrovským způsobem tak omezovat samých sebe.

Pravdou je, že žádné dítě nemůže zachránit svou matku.

Žádná oběť, kterou přinese dcera své matce, nebude nikdy dost velká na to, aby vyvážila to, co ztratila nebo obětovala během svého života tím, že byla jednoduše ženou a matkou v této společnosti.  A přesto je to to, co mnoho žen dělá pro své matky už od svého raného dětství: nevědomě se rozhodují, že nebudou příliš úspěšné, dobrodružné nebo hezké a inteligentní, jen aby nezradily nebo neopustily svou matku. Toto rozhodnutí je učiněné z lásky, loajality vůči matce a motivované naplněním potřeby mateřského požehnání a emocionální podpory od matky.

Mnoho z nás zaměňuje loajálnost k matce s loajálností k mateřskému zranění a tím deptáme samy sebe.

Tyto mechanizmy jsou nepřetržitě aktivní na podvědomé úrovni a předávají se dál. I ten nejzdravější, podporující vztah mezi matkou a dcerou může mít tyto mechanizmy na určité úrovni aktivní už jenom díky tomu, v jaké společnosti žijí. A pro dcery, které mají matky s vážnými problémy, jako jsou závislosti, mentální choroby a jiné, může být vliv těchto mechanizmů zničující.

Matky musí převzít zodpovědnost a truchlit nad svou ztrátou – aneb, truchlení je zdravé a osvobozující.

Být matkou v naší společnosti je nevýslovně těžké. Slyšela jsem mnoho žen říkat „Nikdo ti nikdy neřekne, jak těžké je být matkou“ a „Nikdo tě nepřipraví na to, co tě čeká a co se od tebe očekává, až přijdeš domů s malým uzlíčkem v náručí.“ Naše společnost, zvláště ta americká, je na matky tvrdá, poskytuje minimální pomoc a podporu a mnoho žen vychovává své děti samotné.

Nevyslovená zpráva matkám od naší společnosti – pod jejímž vlivem matky vychovávají své děti:
  • „Pokud se ti mateřství zdá těžké, je to tvůj problém.“
  • „Styď se, pokud nejsi nadčlověk – a nejsi, jako matky v reklamách.“
  • „Existují “přírodní matky“, které zvládají mateřství levou zadní. Pokud nejsi jednou z nich, něco s tebou rozhodně není v pořádku.“
  • „Očekává se od tebe, že zvládneš všechno s lehkostí a nadhledem: mít dobře vychované děti, být přitažlivá a atraktivní, mít úspěšnou kariéru a spokojené manželství.“
https://www.pinterest.com/pin/78742693466165553/

Matky, které obětovaly téměř vše pro to, aby měly děti v této společnosti, se můžou opravdu cítit odmítnuty, když jejich děti uskuteční nebo dokonce předčí jejich vlastní sny nebo činy, na které ony neměly odvahu. Takové ženy mohou cítit, že mají právo na uznání nebo že jim jejich děti dokonce dluží respekt a poslušnost za to, co pro ně obětovaly. A tímto požadavkem velmi jemně a zároveň účinně s dětmi manipulují. Tento mechanizmus může způsobit, že další generace dcer bude potlačovat sama sebe a žít s pocitem závazku vůči matce, jen aby se jejich matky cítily uznány a přijaty se svou identitou matky, která toho obětovala TAK MOC a dostala za to jen MINIMÁLNÍ PODPORU A UZNÁNÍ. (Vlastně matky očekávají, že to, co za celá léta nedostaly od společnosti, partnera nebo vlastních rodičů, jim teď musí dát jejich děti. Na to mají přece právo!)

Matky můžou rafinovaně a přesto nevědomě projektovat hlubokou zášť na své děti. Tato zášť se však ve skutečnosti netýká jejich dětí. Je to zášť vůči patriarchální společnosti, která požaduje po ženách, aby se obětovaly a zcela vyčerpaly péčí o děti.

A dítě, které potřebuje svou matku, se už v raném dětství nevědomě a dobrovolně stává poskytovatelem útěchy její bolesti. Tento mechanizmus pak v životě už dospělého dítěte způsobuje mnoho komplikací, až do doby, kdy je odhalen, pochopen a zpracován.

Mateřské zranění existuje, protože zde stále není dost místa pro to, aby matky mohly zpracovat svou zášť a vztek na to, že byly společností donuceny se takto obětovat proti své oslabené vůli. A taky protože se dcery stále podvědomě bojí odmítnutí, když se rozhodnou ukončit tuto oběť, která trvala po celé generace.

V naší společnosti stále není dost prostoru pro to, aby matky mohly bezpečně ventilovat svůj vztek. A tak se stává, že právě děti se nechtěně stávají terčem jejich vzteku. A dcera je velmi atraktivním terčem pro matčin vztek, protože dcera se ještě nevzdala své osobnosti pro mateřství. Mladá dívka může matce připomínat její neprožitý potenciál. A pokud má dívka dost silný pocit vlastní hodnoty, aby odmítla některé z nepsaných a nevyslovených pravidel společnosti, které naopak matka musela „spolknout“, pak může jednoduše v matce spustit tento dlouhodobě pociťovaný, potlačovaný a neprojevený vztek.

Samozřejmě, většina matek chce pro své dcery to nejlepší.

Jenže pokud matka dosud nezpracovala svou bolest nebo se nevyrovnala s obětí, které ne/vědomě učinila, pak forma její podpory může být pro dceru spíše nebezpečná než užitečná tím, že své dceři nenápadně a mnohdy nevědomě vštěpuje do jejího podvědomí pocity studu, viny nebo závazku vůči ní nebo jiným. To se děje v těch nejběžnějších situacích a konverzacích, které mezi sebou mají, a projevuje se jako určitá forma kritiky nebo vyžadování pochvaly od dcery. A nejde ani tak o obsah jejího výroku, jako o energii skryté zášti, kterou výrok nese.

Jedinou cestou, jak zastavit předávání mateřského zranění a programování dcery skrze potlačovaný vztek, je plně a celou svou bytostí truchlit a oplakat své ztráty. A taky se ujistit, že jako matka nelpím na své dceři jako na zdroji emocionální podpory.

https://www.pinterest.com/pin/728035095982282253/

Je důležité, aby matky plně oplakaly to, čeho se musely vzdát, co chtěly, ale nikdy nedostaly, co jim jejich děti nemůžou nikdy dát a smířit se s nespravedlností, kterou v sobě cítí. A taky si musí uvědomit, že jejich dcery nejsou zodpovědné za jejich pocity nespravedlnosti a křivdy a že se nemůžou obětovat pro jejich ztráty nebo cítit povinny obětovat se stejně, jako se obětovaly ony.

Tento léčivý krok je pro ženu nesmírně náročný a těžký a vyžaduje hodně síly a odvahy. A k tomu ženy – matky potřebují podporu. Potřebují si najít bezpečný, důvěrný prostor, kde se mohou otevřít léty nastřádané bolesti a emocím, které čekají, na svůj další osud. Budou uvolněny a rozpuštěny nebo předány dál? Proto, pokud můžete, najděte si ve svém okolí ženskou skupinu, choďte na ženské kruhy nebo ženské semináře, které vám právě s tímto dokáží pomoct.

*** CESTA K VYLÉČENÍ ***

Matky osvobozují své dcery od mateřského zranění tím, že vědomě zpracovávají svou vlastní bolest a nechávají si zodpovědnost za své oběti u sebe. Tímto způsobem jim dávají svobodu a prostor, aby následovaly své sny bez pocitu viny, studu nebo pocitu závazku.

Když matky nevědomě nutí své dcery, aby se cítily zodpovědné za jejich ztráty a sdílely s nimi jejich bolest, vytvářejí tím nefunkční síť sebedestrukčních myšlenek a pocitů, které posilují dceřino přesvědčení, že není hodna svých snů. Že je příliš slabá na jejich uskutečnění. A to posiluje v dceři přesvědčení, že matčina bolest je z nějakého důvodu její vina. A to ji může zmrzačit v různých oblastech života – ve vztazích, v kariéře, ve schopnosti vybudovat si funkční rodinu, i třeba v tom jestli shodí těch 5 kilo nebo se naučí lyžovat…

Dcery, narozené v patriarchální kultuře, vyrůstají s pocitem, že si musí vybrat mezi bytím sama sebou ve své síle a potenciálu nebo být milována.

A mnoho dcer si raději vybere být milována namísto bytí sama sebou, protože jsme v nich vypěstovali neblahý pocit, že když projeví svou sílu, potenciál a autentičnost, ztratí tím lásku důležitých lidí ve svém životě, zvláště lásku matky. A instinkt přežití je nepustí. 

A tak ženy zůstávají deprivované, protože nenaplňují své potřeby a dál v sobě živí zášť vůči sobě i systému, předávajíc své mateřské zranění svým dcerám.

Jako ženy v sobě neseme neurčitý pocit, že naše síla naruší naše vztahy a zraní naše blízké. A jako ženy nás od malička učí, abychom ctili vztahy jako to nejdůležitější a nejcennější. Lpíme na sebemenším drobku vztahů, zatímco naše duše může hluboce toužit po naplnění potenciálu i za cenu ztráty přízně nebo rozpadu vztahu. Pravdou je, že naše vztahy nemůžou nikdy adekvátně nasytit náš hlad po naplněném, autentickém životě.

„Negativně formující síla“ (viz. power dynamics) uvnitř vztahu matka-dcera je stále tabu a taky jádrem problému celého mateřského zranění.

O skrytých, destrukčních dynamikách vztahu mezi matkou a dcerou se nemluví, protože vztah matka-dcera je prezentován jako posvátný, bezchybný a je opředený tabuizovanými tématy a pevně zakořeněnými představami, které si zformovala naše kultura:

  • Matky jsou vždy pečující a milující
  • Matky nikdy necítí hněv nebo zášť vůči svým dcerám
  • Matky a dcery jsou nejlepší kamarádky

Stereotypní přesvědčení, že „Všechny matky vždy milují bezpodmínečnou láskou“ zbavují ženy jejich lidskosti. A protože jim není dáno „svolení“ být plnou lidskou bytostí, společnost reaguje tak, jakoby si matky nezasloužily respekt, podporu nebo pomoc. Já osobně to vnímám jako určité stigma – jsi matka – jsi něco méně, protože neprodukuješ žádnou hmatatelnou hodnotu…

Pravdou je, že matky jsou lidské bytosti, které cítí nejen lásku, ale i hněv, smutek a nespokojenost. A pravdou je, že v naší společnosti jsou i matky, které prostě své děti nemilují, nebo jim nedokáží lásku projevit tak, jak by potřebovaly – ať už z důvodu nějaké nemoci, závislosti nebo jiných problémů, se kterými se musí potýkat. A dokud se na to budeme jen pasivně dívat, mateřské zranění bude stát ve stínu za každou matkou a bude se dědit dál.

V každém z nás je určitý kus patriarchátu. Musely jsme jej vstřebat, abychom přežily v této kultuře. Až budeme připraveny konfrontovat samy sebe s tímto stigmatem, konfrontujeme s tím i ostatní, včetně našich matek. A pravděpodobně to bude pro nás jedna z nejvíce srdcervoucích situací, kterým budeme v životě čelit. Ale pokud to neuděláme a nezačneme vědomě rozpouštět naše mateřská zranění, budeme platit dost vysokou cenu za iluzi života v klidu a ve své ženské síle, která je jen zlomkem toho, čím doopravdy jsme… 

Tak jaká je daň za nevyléčené mateřské zranění?

Pokud nevyléčíme mateřské zranění, budeme žít život v jakémsi oparu, s:

  • Neurčitým, ale přetrvávajícím pocitem že „Je se mnou něco špatně“
  • Omezeným využitím našeho přirozeného potenciálu, který nedokážeme uvolnit z okovů strachu z neúspěchu, odmítnutínebo nesouhlasu „ostatních“
  • Nejasnými a slabými hranicemi, které bude naše okolí neustále překračovat
  • Nejasným pocitem – Kdo jsem?
  • Pocitem, že nejsem dost dobránebo schopná jít si za tím, po čem opravdu toužím
  • S pocitem, že se necítíme dost silné a v bezpečí na to, abychom si obhájily svůj prostor, své hranice a vyjádřily svou pravdu
  • Zařizováním si života tak, abych nedělala problémy, nevybočovala
  • Sebe-sabotáží– jakmile se přiblížíme k úspěchu nebo k momentu, kdy by se nám mohlo začít dařit a žít spokojený a autentický život (pocit, který velmi dobře poznám… jakmile věci začnou nabírat na obrátkách a vypadá to, že se dostaví úspěch, něco ve mně hodí zpátečku, jakoby mě to zmrazí a já ztratím potřebnou energii k tomu, abych se přehoupla přes pomyslný poslední kopec k vrcholu.)
  • Podvědomým čekánímna matčino svolení nebo souhlas než převezmeme život do vlastních rukou a postavíme se na vlastní nohy.

Jaký je vztah mezi mateřským zraněním a Bohyní v ženě – Probuzenou ženou?

V poslední době se hodně mluví o ztělesňování božského principu v ženě a fenoménu „probuzených žen“.  Realita je taková, že nemůžeme být silnou schránkou ženské božské síly, dokud jsme v sobě nenašly místa, ze kterých jsme ženskost vykázaly nebo kde se cítíme odděleny od své ženské síly.

Pojďme tomu čelit: Náš první kontakt s Bohyní byl prostřednictvím naší matky. Dokonalá, bezchybná matka. Ikona, která je v našich dětských očích naprosto ideální a správná. Každé její slovo, její čin je pro nás pravdivý. Věříme jí vše, co vyjde z jejich úst. Ona je ta první, která formuje naše představy o světě, spravedlnosti a vztazích.

Dokud v sobě nenajdeme odvahu zlomit tabu mezi matkou a dcerou a čelit bolesti, kterou jsme zažily ve vztahu k naší matce, božská síla ženy zůstane jen pouhou pohádkou, sněním o záchraně matkou, která nepřichází.  To nás drží v duchovní nezralosti. Musíme oddělit lidskou matku od archetypu, abychom byly skutečnými nositelkami energie. Musíme přepracovat nefunkční a chybné struktury v nás samých, abychom následně mohly vytvořit nové struktury a ty si udržet. Dokud to neuděláme, zůstaneme zaseknuté v určitém limbu, ve kterém má náš potenciál a ženská síla jepičí život a jediným vysvětlením pro naši tíseň a nesnáze, které dává smysl, je obviňovat  z našeho příkoří či neštěstí ostatní.

Jestliže odmítneme uznat dopad mateřské bolesti na naše životy, zůstáváme na určité úrovni stále dětmi.

Uskutečnit svůj plný potenciál a začít si plně důvěřovat vyžaduje, abychom se na náš vztah s matkou podívaly bez iluzí a našly odvahu oddělit naše vlastní individuální přesvědčení, hodnoty a myšlenky od jejich. Vyžaduje, abychom hluboce a plně prožily smutek z toho, že jsme musely být svědky trvalé bolesti našich matek a zpracovaly naši vlastní bolest, kterou jsme opakovaně snášely jako výsledek. Je to pro nás obrovská výzva a zároveň jediná cesta ke skutečné svobodě a uvolnění naší božské síly v nás. Jakmile procítíme tuto bolest, můžeme ji transformovat a zastavit tím vytváření překážek v našem životě.

https://www.pinterest.com/pin/432838214159559592/
https://www.pinterest.com/pin/432838214159559592/

Takže, co se stane, když žena vyléčí své mateřské zranění?

Tím, že vyléčíme mateřské zranění, negativně formující síla je rozpuštěna, protože ženy už ve své rodové linii nepokračují v předávání poselství, aby jejich dcery zůstaly „malé“ a slabé, a tím udělaly jejich bolest snesitelnější. Bolest vycházející ze života v patriarchátu přestává být tabu. Nemusíme už předstírat a schovávat se za falešné masky, které zakrývají naši bolest.

Uvolněná a projevená bolest se stává uznávanou částí ženského pokolení, je přijata a zpracována. A přeměněna se nám vrací zpět do těla a duše jako moudrost a síla.

Čím více zpracujeme svá mateřská zranění, tím snáze dokážeme vytvořit bezpečné místo pro další ženy, které budou v léčení pokračovat a otevřou se své bolesti s naší tak potřebnou pomocí a podporou.  Matky a dcery budou moci spolu komunikovat beze strachu, že pravda o jejich pocitech zničí jejich vztah. Bolest už nebude potřeba potlačovat do temného stínu, kde se manifestuje jako manipulace, soupeření a sebe-nenávist. Naše bolest může být plně procítěna a přeměněna na lásku – lásku, která se projevuje jako intenzivní vzájemná podpora a hluboké sebepřijetí – a to nám dá svobodu být odvážné, autentické, tvořivé a pravdivé.

Až vyléčíme mateřská zranění, teprve pak uvidíme, jak ohromující a významný vliv má spokojenost mámy na život jejich dětí, zvláště v raném dětství, kde matka a dítě jsou stále jako jeden organizmus. Naše matky formují to, kým jsme: Naše přesvědčení vycházejí z jejich přesvědčení, naše zvyky začínají jako jejich zvyky, které po nich kopírujeme. (Pozn.: Jako děti se učíme pozorováním a kopírováním dospělých.) Tento proces je tak automatický a podvědomý, že je velmi těžko postřehnutelný.

Mateřské zranění se nemusí nutně vztahovat na vaši matku. Je to i proces přijetí sebe sama a svých darů beze studu. Je to o zbavení se strachu ze svého světla, své síly.

Mluvíme tady o mateřském zranění, protože je v něm uložena rozhodující část naší sebe-aktualizace (uskutečnění/obnovení) a taky svolení k otevření se a přijetí naší vnitřní síly a potenciálu, ke kterému jsme v současné době okolnostmi v našem životě tlačeny.  Léčení mateřského zranění je v zásadě o uznání a respektování základu, který pro nás naše matka vybudovala, abychom se mohly plně soustředit na tvoření našeho jedinečného života, po kterém skutečně toužíme a uvědomění si toho, že JSME SCHOPNY tvořit.

Co získáme, když se vyléčíme z mateřského zranění?

  • Budeme daleko lépe zvládat své emoce. Budeme schopny v nich vidět zdroj moudrosti, informací
  • Budeme mít zdravě postavené hranice, které nás budou podporovat v  sebe-uvědomění a obnovení našeho nejvyššího a nejlepšího já
  • Vybudujeme v sobě pevnou „vnitřní matku“, která bude bezpodmínečně milovat, podporovat a utěšovat mladší části našeho já
  • Budeme se vnímat jako způsobilé. Budeme žít v pocitu, že vše je možné, že můžeme dělat, cokoliv chceme a být kým chceme být. Budeme otevřeny zázrakům, své intuici a vnitřnímu vedenía připraveny přijmout všechny dobré věci, které na náš čekají
  • Budeme v neustálém kontaktu s naší „vnitřní bohyní“, která se bude projevovat ve všem, co uděláme
  • Budeme schopny hlubokého soucitu se sebou i s ostatními
  • Nebudeme se brát tolik vážně. Přestaneme se ohlížet na to, jestli je v pořádku být v pohodě – jestli to náhodou někomu nevadí. Už nebudeme potřebovat dokazovat ostatním, že za něco stojíme
  • Budeme důvěřovat životu, že nám přinese to, co potřebujeme
  • Budeme se cítit bezpečně a pohodlněve vlastní kůži
  • Svobodu být sama sebou
  • A mnohem více…

Tím, jak se zapojíme do procesu léčení, sejmeme postupně tlustou mlhu projekce, která nás drží zaseknuté a paralyzuje nás. A dokážeme jasněji vidět, ocenit a milovat samy sebe.  Zbavíme se břemena bolesti našich matek, které nás dělají malé a slabé.

Můžeme sebevědomě vplynout do našich životů s energií a životní silou, která nám pomůže dosáhnout toho, po čem toužíme a tvořit naše sny bez pocitu studu nebo viny, ale s vášní, silou, radostí, jistotou a láskou.

https://www.pinterest.com/pin/459437599468511066/
https://www.pinterest.com/pin/459437599468511066/

Asi každému člověku poprvé zlomila srdce jeho vlastní matka – byl zraněn ženským principem. A skrze proces léčení tohoto zranění naše srdce znovu povstanou ze stavu nuceného kompromisu ochrany před zraněním a strachu z nepřijetí do nové úrovně lásky a síly, která nás spojuje s božským srdcem Života jako takového. A od té chvíle jsme propojeny s archetypálním, kolektivním srdcem, které žije v každé živé bytosti a jsme nositeli a přenašeči skutečného soucitu a lásky, kterou náš svět teď tak moc potřebuje.

Mateřská zranění takto můžeme vnímat jako příležitost a iniciaci do božího ženského principu. Proto je pro ženy tak významné vyléčit své mateřské zranění: Vaše osobní vyléčení a znovu-obnovení spojení se Srdcem života, Ženským principem, ovlivní nás všechny a podpoří naši kolektivní evoluci.

Nemám se ráda. No a co?

Sebepoznání

Musíš se mít ráda, jinak se ti v životě nebude dařit.
Když se nebudeš mít ráda, tak tě nebude mít rád ani partner, ani přátelé, vlastně nikdo, protože venkovní svět je odrazem toho vnitřního.
Nesmíš si nadávat, musíš být na sebe hodná.
Nesmíš být na sebe tak tvrdá. Buď na sebe mírná.
Musíš to a nesmíš toto.

Tyhle věty jsem si říkala a někdy ještě říkám, abych si udržela pozitivní a láskyplný přístup k sobě samé. Sama jsem tyhle věty říkávala svým kamarádkám, klientkám, ženám na seminářích.

A k čemu mi byl tento přístup dobrý?

Leda tak ke zvýšení agrese vůči mně samotné.

Byla jsem naštvaná na sebe za to, že jsem na sebe naštvaná.

Naštvaná, protože jsem nezvládla to anebo tamto.

Že nevypadám tak, jak bych chtěla.

Že se mi věci nedaří tak, jak si představuji.

Že jsem zklamala. Třeba partnera nebo rodiče.

Že nejsem dost dobrá (ve svých vlastních očích).

Že toho nestíhám tolik, co jiní.

Že mi něco nejde.

Že nevím, co chci.

Ale já nesmím být na sebe naštvaná, protože to není dobré. Pro mou pleť, pro mé orgány, pro mé zdraví, pro mou budoucnost.

Tíha protikladu tlačí mi na hlavu, tlačí mě k zemi, kde pomoci není

V takovém prostoru se nedokážu mít ráda. Nemám na to sílu. Potřebuji pomoc.

A tak hledám, studuji, čtu knihy, chodím na semináře, terapie. Pokouším se držet rad. Zkouším cvičení na sebelásku.

Stojím před zrcadlem, dívám se na sebe a říkám si: „Jsi krásná“. „Miluji Tě.“ Pokouším se o úsměv. Vypadá to děsně. Je mi z toho špatně.

Maska, která se na mě usmívá do zrcadla. Ale v srdci prázdnota, most k sobě rozbořený. Smutek a lítost smíchaný s frustrací, hněvem a bezradností.

Nikdy to nedokážu. Kořeny hořkosti vůči sobě jsou tak hluboké.

Musím se mít ráda. Ale chci se mít ráda? Chci. Opravdu? Nevím. Možná…

Jak se to dělá, mít se ráda?

Kam s veškerou tou agresí a nespokojeností vůči sobě?

Když jsem naštvaná na někoho jiného, tak mu to buď povím, nebo si na něj postěžuji někomu dalšímu. V extrémním případě to nechám v sobě kvasit.

Jenže když jsem naštvaná na sebe, tak co udělám? Dá se postěžovat si sama na sebe tak, aby se mi ulevilo? Je to jako přehazovat si horký brambor mezi levou a pravou rukou. Já ten horký brambor potřebuji hodit někomu jinému nebo klidně na zem. Chci se ho zbavit. 

Dokážu si postěžovat sama na sebe někomu jinému? Blízké kamarádce snad ano. A uleví se mi? Mě osobně ne. Je mi ještě hůře – zase jsem to udělala. Pošpinila jsem sama sebe neúctou, kritikou, hněvem.

A tak se ptám a zároveň si odpovídám:

>> Dokážeš mít ráda někoho, koho vlastně neznáš?
ASI NE.
>> Někoho, kdo dělá věci, kterým nerozumíš, a někdy tě dost nepříjemně překvapí?
TO ASI NEPŮJDE.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo se o tobě vyjadřuje nehezky?
UF, TO FAKT ASI NE. Bolelo by mě to.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo tě nepodpoří, na koho se nemůžeš spolehnout?
ASI NE. Nemohla bych mu důvěřovat.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo ti nedůvěřuje a není k tobě upřímný?
VŮBEC. UPŘÍMNOST JE PRO MĚ DŮLEŽITÁ.

Tak jak pak můžeš mít ráda sama sebe, když:

>> se neznáš

>> sama sebe podrážíš

>> zraňuješ se slovy i činy

>> když se nepodpoříš

>> nedůvěřuješ si a nejsi k sobě upřímná…

Láska v našem světě je jen těžko bezpodmínečná. Milovat se učíme. Stejně jako se učíme vzájemně si důvěřovat. Učíme se důvěřovat i sami sobě.

Probudit lásku k sobě je proces

Kdysi se manželské sňatky dohadovaly bez vědomí nebo přímého souhlasu hlavních aktéru. Vlastně vás prodali do jiné rodiny.

Někdy se manželé poprvé viděli až u svatebního obřadu. Nebylo na výběr.  Manželství začínalo strachem z nepoznaného. Ztrátou svobody.

Někdy se cítím jako nedobrovolně prodaná do svého těla. Do svého Já. Nemůžu od sebe utéct. Musím se naučit sama se sebou žít. Jako dva prodaní manželé.

A tady mám na výběr. Buď se naučím s „tím druhým“ žít, a přijmu jej takového, jaký je. A naučím se vychutnávat si život i s tímto „otiskem“ anebo snad, po nějaké době, si zvyknu a možná se i zamiluji.

Anebo to vzdám. Budu žít svůj život s touto křivdou a utrpením. Každý den bude těžší a těžší. Až se nakonec utrápím.

Volba je na mě.

Můj proces začal v okamžiku, kdy jsem si nejen uvědomila, že samu sebe neznám, ale hlavně si to procítila a přijala tuto skutečnost jako prostý fakt

Už uvědomění, že se nemusím mít ráda TEĎ, mi přineslo velkou úlevu.

Uvolnění, které se změnilo v rozhodnutí poznat nejprve sama sebe. Do detailu.

Naučit se důvěřovat si. Důvěřovat svým instinktům. Svému srdci.

Začít samu sebe podporovat.

Naslouchat svému nitru se zájmem a dětskou zvědavostí.

Přijmout svou nedokonalost. Lenost. Strachy. Limity.

Čím více poznávám sama sebe, vnímám a pozoruji své pocity, které mi ukazují, co ve mně ladí a neladí, tím více rostou mé sympatie

Roste důvěra samu v sebe.

Podporuji se, když je mi těžko.

Naslouchám svým slzám.

Se zvědavostí se pozoruji u všech aktivit.

„Jaká jsi“, je otázka, která mě doprovází na cestě mým životem.

Je toho tolik, co můžu objevovat.

A čím více se zajímám o sebe, věnuji si pozornost, tím více se cítím živá, spokojená, přijímaná.

Méně se na sebe zlobím, odpouštím si své nedokonalosti a chyby. Chráním sama sebe a své potřeby.

Pro mne je sebepoznání cesta k sebelásce.

Nestane se to přes noc. A možná ani za měsíc. Ale jednou to přijde. Ta radost z toho, že jsem, kdo jsem.

I úcta k mému tělu.

K mému životu.

Cítím, že jsem stále blíž a blíž.

Cítím vůni domova a bezpečí.

Tělo moje, děkuji Ti za lekci

Sebepoznání

Tělo moje, děkuji Ti.
Děkuji Ti za to, že jsi vydrželo trpělivě čekat na den, kdy si uvědomím, jak moc Ti ubližuji tím, co jím, co dělám, jak žiju. Až si uvědomím důležitost toho, jak společně strávíme náš den. Bude-li nám to ku prospěchu nebo ke zkáze.

Ano, byly doby, kdy jsem byla přesvědčená, že jíst jídlo v klidu za stolem je jen ztráta času. Kdy kvalitní, uvařené jídlo z čerstvých surovin je zbytečnost – přece stačí kus chleba s máslem, aby nebyl cítit hlad – a jedeme dál. Ó, jak hloupá jsem byla, jak hloupá. Zmasírovaná televizní reklamou, zabíjela jsem Tě pomalu studenými jogurty ráno, pizzou odpoledne a zeleninovým salátem večer – abych byla štíhlá. A výčitky ze snědené čokolády nebo zákusku jsem pracně vyháněla na běžeckém trenažéru v posilovně. Jít spát před půlnocí? Nejsem přece dítě. Prohýřené noci, zábava podpořená alkoholem, a ráno do práce. To „byl“ život!

Žila jsem život spáče, který se nepotřebuje hýbat a pokud ano, tak přesně podle trendu – běh nebo fitko. Odpusť mi, že jsem ignorovala Tvé signály, volající po změně. Odpusť mi, že jsem Tě nutila do výkonů, které byly nad Tvůj limit, a zlobila se, když už jsi nemohlo dál.

Děkuji Ti za trpělivost s mými toxickými myšlenkami

Myšlenkami, kterými jsem nám oslabovala orgány a které vytvářely tolik zbytečných emocí. Dusila jsem Tě potlačovanými, nezpracovanými emocemi a divila se, když mi najednou přestalo trávit a nemohla jsem nic jíst, nebo když jsem najednou začala přibírat a čím více jsem se omezovala v jídle, tím více jsem kynula… Když jsem Ti hořečnatým přemýšlením o minulosti nebo budoucnosti nedala v noci pořádného a kvalitního odpočinku a pak se divila, že ráno nemáš sílu vstát a fungovat…

Tělo moje, děkuji Ti za životní lekci, díky které jsem pochopila, že cesta, po které jsem se vydala, nikam nevede. Jsem vděčná za příležitost poznat Tě a pochopit, že bez Tebe nejsem nic.

Dnes k Tobě cítím velkou úctu.

Jsi chrámem mé duše, mým útočištěm, bezpečným přístavem a energetickým zdrojem, ze kterého můžu čerpat. Miluji Tě takové, jaké jsi.

Odpusť mi, prosím, můj hněv a zlost na Tebe za to, že jsi nebylo podle „mých“ představ – vlastně podle představ časopisů, televize a bohužel představ i mých blízkých.

Přijímám Tě takové, jaké jsi. Jsi přesně takové, jaké máš být. A já Ti děkuji, že jsi mi otevřelo oči. Naše společné oči.

Přeji Ti, abys po zbytek času, který nám tady na Zemi zbývá, mělo vše, co potřebuješ pro svou plnou spokojenost.

Slibuji Ti, že Tě budu chránit před nemocemi, pečovat o Tebe s láskou a pozorností a dám Ti vše, co budeš potřebovat – od kvalitního spánku, přes odpočinek, správný pohyb až po stravu a klidnou mysl.

Už se probouzím a naslouchám Ti, povídej…

Tělo. Chrám duše. Kancelář mysli. Živá schránka, která nás doprovází na naší životní pouti od narození až po smrt. Den co den. Reaguje citlivě na vše, co prožíváme, co se nám děje uvnitř i venku. Prosí o pomoc skrze bolest, nemoc. Děkuje nám skrze pružnost, uvolnění a zdraví.

Tělo. Jedno jediné v tomto životě. Mějme jej rádi takové, jaké je – odráží vše, čím jsme si v životě prošli. Pečujme o něj s láskou a úctou. Jiné už totiž v tomto životě nedostaneme…

Den, kdy jsem chtěla zemřít

Sebepoznání

Měli jste někdy den, kdy jste si přáli umřít?
Jen zavřít oči a nic necítit?
Nevidět, nebýt viděni, nic neslyšet, zmizet a zapomenout?
Být zapomenuti?
Anebo naopak zůstat jako trpká a bolestivá vzpomínka v srdcích blízkých, kteří nám tolik ublížili?

Já ano. A nebyl to jen jeden den. Ve svém životě jsem zažila hodně situací, kdy jsem si přála umřít.

Byly to situace, ve kterých jsem se v DLOUHODOBĚ CÍTILA NEDOBŘE. Bylo mi ZLE. Fyzicky i psychicky. Skoro jsem nemohla jíst, nemohla jsem spát, nedokázala myslet na nic jiného než na to, co se děje a jak si s tím neumím poradit. Jak moc jsem tehdy chtěla, aby mi někdo pomohl, řekl, co mám udělat, vyřešil tu situaci za mě. Aby se stal zázrak. Nestal se.

Cítila jsem osamělost, smutek, křivdu, zradu, nepochopení, frustraci, a hlavně velkou BEZRADNOST. A tento balík pocitů mi ležel na srdci i na žaludku jako obrovský shluk slizu a blokoval tok mé životní síly.

Vzpomínám si na večery, kdy jsem ještě jako dítě ležela v posteli a představovala si, jak umírám. Jak tu nejsem. Jak je z toho mé okolí překvapené. Možná smutné. Ona umřela. Proč?

Proč jsem chtěla zemřít?

Vždy, když jsem si představovala, že jsem mrtvá, byla jsem v situacích, které se mi jevily jako bezvýchodné. A jediným řešením, které jsem si uměla představit, byla moje smrt. Strategie úniku k představám o smrti a umírání v situacích, ve kterých mi bylo nedobře, mi pomáhala přežít, respektive přežívat od mého dětství až do dospělosti, kdy se z představy stala realita. A tehdy jsem uviděla kousek ze svého destruktivního programu, který jsem si za ta léta vytvořila. A uvědomila jsem si, jak mocnou sílu mají naše myšlenky a představy. Mohou tvořit a mohou také ničit. A s tímto vědomím jsem se mohla rozhodnout, jakým směrem budu směřovat svůj život. Budu se dál ničit? Anebo začnu jinak?

Rozhodla jsem se začít jinak. Ale zjistila jsem, že to nejde. Že návyk na destruktivní myšlení o sobě a svém životě je mocný. Silnější než mé odhodlání myslet jinak.

Vyzkoušela jsem různé cesty a metody, jak pracovat s myšlenkami. Když mi bylo dobře, fungovalo to. Ale jakmile jsem se opět dostala do situací, ve kterých jsem se cítila nedobře a neuměla si s nimi poradit, moje destrukce byla zpátky v plné síle. A vždy mi trvalo nějaký čas, než jsem si své myšlenky vůbec uvědomila a horko-těžko je zastavila. A někdy to prostě nešlo zastavit vůbec a já se vezla na té vlně, dokud sama nenarazila na pobřeží a nezmizela jako pěna v písku.

„Leni, touha po smrti je jen obrovská touha duše po Životě. Po skutečném životě.“

Včera jsem si přečetla větu, kterou prý vyslovila Máří Magdaléna: Touha po smrti je jen obrovská touha duše po Životě. Skutečném životě. Tato věta do mne udeřila jako palice do obrovského gongu. Celé nitro se rozvibrovalo pochopením. Velkým AHA.  Oči se mi zalily slzami úlevy a porozumění.

Představa smrti pro mě znamenala MOŽNOST ODEJÍT ZE SITUACE, která mě bolí, kterou už nechci zažívat. Jenže odejít se buď bojím, nebo prostě nemůžu.

Jako malé dítě nemůžu odejít od rodičů, protože se mi nelíbí, jak se ke mně chovají a co mi říkají, protože jsem na nich závislá. Nemám sílu.

Jako teenager nemůžu odejít od rodičů, protože mě svazuje pocit viny, že jim tím ublížím, že si nevážím toho všeho, co pro mě dělají, jak se pro mě obětovali. A jsem na nich ještě závislá. Ještě nemám sílu a odvahu. Ale možná to aspoň zkusím.

A jako dospělá nemůžu odejít od rodičů, protože mě potřebují. Už nemám sílu a ani odvahu.

Jako dospělá nemůžu odejít od partnera, který mi ubližuje a se kterým je mi nedobře, protože se bojím, že mu tím ublížím já. A protože to jinak neznám. A to neznámo mě děsí.

Jako dospělá/lý nemůžu odejít………, protože…….. doplňte si sami….

Víte co?

Jako dospělí MŮŽETE. Můžete odejít. Můžete ale udělat i něco jiného. Porozumět těm lekcím, které se vám opakovaně vracejí do života a poučit se z nich. Uvidět věci v širších souvislostech. A hlavně – POROZUMĚT SOBĚ.

Dnes, když se mi opět spustí představy o smrti, všimnu si toho. A zůstávám zvědavá, co je za tím? Co je spouštěčem? Nezastavuji je. Cítím je, dýchám je. Vnímám – své myšlenky i situaci, která je spustila.

A vnímám toto:

Byly a jsou to hlavně situace, kdy cítím křivdu nebo nespravedlnost ze strany mých blízkých, ke kterým cítím lásku. Nebo kdy cítím nesouhlas, který nedokážu projevit.

Moje duše volala a volá po změně. Nechce zažívat utrpení. Chce být svobodná a radovat se. Rozdávat lásku a lásku i přijímat. Chce se těšit ze života, byt autentická, být přijatá taková jaká je, … doplňte si sami dál, co chce vaše duše…

Abych unikla od bolesti, kterou mi slova a činy mých blízkých způsobovaly, utíkala jsem do světa představ o svém umírání. Jenže, tenhle útěk nic nezměnil. Bolest tam byla stále. A pomalu ve mně tvrdla a začala tvořit okolo mého srdce hradbu. Mou vnitřní ochranu před pocity, před bolestí. Ale taky i před radostí.

Nechci být zraňovaná od těch, kterým jsem otevřela své srdce. Od kterých potřebuji cítit lásku. Být chráněna.  Cítit se v bezpečí, přijatá, pochopená, povzbuzovaná. Chci s nimi sdílet svůj život bez obav, strachů, pocitů viny a bez přetvářek.

Vybírám si poslechnout volání své duše po Životě. Po skutečném životě.

Kdybych věděla tehdy to, co vím dnes, neváhala bych říct rodičům, co mě zraňuje bez výčitek. Protože jim tím dávám šanci uvidět svá vlastní zranění a vyléčit je. Jsme si vzájemně učiteli.

Kdybych věděla tehdy to, co vím dnes, neváhala bych opustit partnera, který trápil sám sebe i mě. Dát sobě i jemu svobodu a odpuštění. Nedokázali jsme od sebe odejít ne z lásky, ale ze závislosti na živení našich zranění. Chtěli jsme od sebe něco, co nám měli dát naši rodiče.

A když dnes vím to, co vím teď, dám si pozor, abych byla co nejvíce ve spojení se sebou a vnímala, co je ve mně živého a žádá si pozornost a péči. A dovolím si odvahu a důvěru, že můžu změnit situaci, ve které mi není dobře už jenom tím, že budu mluvit o svém prožívání a hledat podmínky, ve kterých mi bude dobře. A nemusím to hned řešit představami o smrti nebo odchodem.

A když dnes vím to, co vím teď, tak si dám pozor, abych se neobracela k sobě zády a přistupovala k sobě citlivě, s láskou a úctou, protože pak budu schopna to stejné dát i ostatním.

A když dnes vím to, co vím teď, dám sama sobě to, co mi nedali mí rodiče a nebudu to vyžadovat po svém partnerovi.

Nerozhodná voda jako zrcadlo vlastního pochybování

Sebepoznání

Příroda nedělá kompromisy. Nelpí na tom, co už ztratilo svůj význam a nechává volně přijít nové. Příroda tepe svým intuitivním rytmem, který dává i bere život. Rostlinám, živočichům.

Obdivuji schopnost přírody, jak se umí rozhodnout a neváhá. Spojena se svým vnitřním kosmem prostě ví, co je v danou chvíli správné a neváhá to uskutečnit i za cenu oběti a bolesti. Protože si věří a spoléhá se sama na sebe. Nehledá inspiraci u jiných, neptá se, co si o tom kdo myslí. Udržuje si svůj řád a neřeší, jestli to někomu vyhovuje nebo ne. Příroda je nadčasová. Pro ni náš čas neplatí. Jsme jen krátká etapa v jejím životě. Byla tu před námi a bude tu i po nás. Příroda se prostě rozhodne a koná. Protože ví, že jakékoliv rozhodnutí, které udělá, vede stejně do společného bodu. A to je zánik – smrt. A pak znovuzrození. Bod rozhodnutí je jako rozdvojka, která mi nabízí dvě alternativy, které mě nakonec zase svedou do jednoho bodu. Někteří říkají, že při každém rozhodnutí vytváříme paralelní realitu, která žije tím druhým rozhodnutím, pro které jsme se právě my nerozhodli. Takže, nevěšte hlavu, opominutá alternativa žije dál, v jiném světě, nic není ztraceno….

Na procházce jsem pozorovala tok řeky. Tekla v hlubokém korytě, přes větší a menší kameny, větve stromů. V jednom místě do řeky spadl strom a zůstal po něm jen velký pařez, který přehradil řece tok. A co udělala voda? Vybrala si, že obteče pařez zprava. A to taky udělala. Obtekla pařez zprava a po necelém metru se vrátila zpět do svého koryta a pokračovala v klidu dál jako před tím. Co by se asi stalo, kdyby se voda neuměla rozhodnout, kudy poteče?

V jednom lese tekla řeka. Její voda byla průzračná, křišťálově čistá. Z rána studená a odpočatá po nočním klidu a z večera prohřátá slunečními paprsky teplého léta. Pramene by okem nedohlédl, jejího konce jakbysmet. Jisté ale je, že svou vodou zásobovala rostliny a stromy ve svém okolí, nabízela svou vodu k osvěžení lesní zvěři a ptákům a zároveň zásobovala vodou níže položenou vesnici. Tekla dnem i nocí. Za suchých dní jí bylo tak málo, že z jejího bělostného závoje vykukovaly ohlazené oblázky. Tekla tiše, aby nikoho nerušila, jindy si jemně prozpěvovala a notovala s větrem v korunách stromů. Za dešťů bývala kalná a silná. Svou sílu dávala znát nejenom svou hloubkou, ale i hřímajícím hlasem, kterým upozorňovala své okolí, aby se jejímu toku raději vyhnulo. Řeka byla hrdá na svůj úkol, který poctivě plnila den co den, téct od pramene k ústí a zásobovat a živit po cestě vše živé.

Jednoho dne foukal tak silný vítr, že do řeky převrátil starý, suchý pařez. Ten svou objemností přehradil řece tok. Řeka se tak silně lekla, že si po celém svém povodí uvědomila tuto jednu jedinou, malou část sebe. Uvědomila si místo, kde vznikla blokáda, která ji neumožňovala téct tak, jak byla zvyklá doposud. A tak přesunula svou pozornost na toto místo. Viděla pařez, který jí brání v jejím úkolu, téct dál. Soustředila veškerý svůj tok do místa těsně před pařez, aby vytvořila sílu, která by pařezem pohnula na bok a ona mohla znovu dál nerušeně plynout. Jenže, pařez se ani nepohnul. Řeka viděla, že bude muset pařez obtéct z jedné nebo z druhé strany. Jenže z které? Za pařez neviděla a nevěděla, která varianta bude nejlepší.

“Mám ten pařez začít obtékat zprava nebo zleva?“, ptala se sama sebe. „Co bude lepší?“, začala uvažovat. „Co když mě to zprava nepustí a zůstanu uvězněna v daleko pevnější hrázi, než je pařez?“, začala pochybovat o svých schopnostech. „Co když mě to zleva zavede pod povrch a ztratím se někde ve tmavém podzemí?“, začala ji přepadat úzkost a strach, že svůj úkol nebude schopna dál plnit. Čím více o tom přemýšlela, tím její pochybnosti narůstaly. Najednou ji napadla skvělá myšlenka, „Zeptám se rostlin, které rostou na březích.“, radostně si šplouchla a otočila se na levý břeh. „Ty, Blatnice, poslyš, nevím, jestli mám obtéct ten pařez tímto směrem, mohla bys mi poradit? Bojím se, že se má voda ztratí v hlíně a já nebudu moct dál pokračovat ve svém toku. Jak to tam u tebe vypadá?“ a Blatnice ji odpověděla:

„Určitě pařez obteč tímto směrem, potřebujeme tvou vodu. Za pařez taky nevidím, vždyť stojím pevně se svými kořeny na jednom místě a nemůžu se pohnout. Ale myslím si, že bys měla téct tudy.“

Řeka si ale nebyla jistá, proto se raději zeptala ještě Kopřivy na pravém břehu: „Ty, Kopřivo, poslyš, nevím, kterým směrem mám obtéct tento pařez. Nevidím za něj a bojím se, že se špatně rozhodnu a někomu ublížím tím, že nedostane mou vodu. Co si myslíš ty, je lepší obtéct pařez zprava? Co tam vidíš?“ A Kopřiva odpověděla:

„Jasně, že pařez obteč zprava. Potřebujeme tě, musíš nás zásobit vodou. Za pařez nevidím, vždyť jsem kořeny připoutaná na jenom místě, ale myslím si, že bys určitě měla obtéct pařez mým směrem.“

Řeka pocítila ještě větší úzkost než před tím. Dostala na dva různé směry téměř stejné odpovědi. Cítila se rozpolcená. Nevěděla, jak se rozhodnout. A tak stála na místě před pařezem, paralyzovaná strachem udělat sebemenší pohyb, protože nevěděla, jestli má být doleva nebo doprava. Stála tam před pařezem, točila se v kruhu, vytvářejíc bázlivý vír a postupně ztrácela svou sílu a sebejistotu.

Mezitím koryto řeky od pařezu dále postupně vysychalo. Vody po proudu ubývalo, až zmizela úplně. Stromy a rostliny neměly co pít a ve vesnici vznikla panika, protože lidé zásoby vody neměli a spoléhali se na nekončící přísun vody z řeky. Lidé neměli čím zalévat svá pole a úroda chřadla.

V té vesnici žila žena, o které se říkalo, že dokáže souznít s přírodou, že cítí její energii a dokáže se na ni napojit. A tak lidé poprosili ženu, aby se podívala na to, co se stalo s řekou, proč neteče. Žena zavřela oči a procítila spojení se zemí. Zanedlouho ucítila velký tlak v noze a zároveň pocítila úzkost a strach. Věděla, že se na toku řeky stalo něco, co brání vodě téct dál, ale nevěděla co a kde. Nevěděla ani, jak daleko je místo, které vytváří tlak a tak se rozhodla vyslat proti proudu svého sokola. Poprosila jej, aby zkusil najít místo, kde řeka neteče. Sokol se vznesl nad krajinu a letěl proti, teď vyschlému, proudu řeky. Až doletěl do místa, kde voda rozpačitě kroužila ve víru a nevěděla, jak se nejlépe rozhodnout a kterým směrem pařez obtéct. Sedl si na větev a chvíli shora situaci pozoroval. Pak se zeptal vody:

„Co to děláš, proč ten pařez neobtečeš a netečeš dál? Za pařezem je úplně suché koryto, rostliny a zvířata nemají co pít a lidé ve vesnici jsou zoufalí, protože jim sucho ničí úrodu…“

„Když já nevím, kterým směrem bude nejlepší ten pařez obtéct.“, smutně zavzlykala voda. „Bojím se, že tím ublížím jednomu nebo druhému břehu a nevím, co mě za pařezem čeká…“, dodala úzkostně. Sokol zakroutil hlavou a povídá:

„Ať už obtečeš pařez zleva nebo zprava, je to jedno. Nakonec se stejně dostaneš zpátky do svého koryta a budeš pokračovat dál. Hlavně už se rozhodni, protože všichni dál po proudu trpí.“

Voda se zaposlouchala do slov sokola a přestala se točit v kruhu, její víření ustalo. „Jsi si jistý?“, zeptala se váhavě voda sokola. „Jak to víš, že to tak bude?“, zeptala se ho.

„Vím to, protože to vidím shora. Vidím, že pařez je jen malá překážka, je krátký a pak dál pokračuje už jen tvé koryto.“, odpověděl pobaveně sokol. „Tak už se rozhodni“, pobídl nedočkavě sokol vodu, „ať můžu letět domů. Potřebujeme tě všude ve tvém korytě.“, dodal.

„Ale když já nevím, když poteču vlevo, tak Kopřiva vpravo nebude mít, co pít. A když poteču vpravo, nebude mít co pít Blatnice“, vzlykala tiše voda.

„Jo a tak raději nepotečeš vůbec, Blatnice ani Kopřiva nebudou mít co pít stejně jako ostatní živočichové a rostliny po celém tvém zbývajícím toku. To už není vůbec užitečné. Ano, sice Blatnici nebo Kopřivu ochudíš o svou vodu, ale oni si s tím poradí. Důležité je, aby ses rozhodla a začala znovu téct, chápeš?“

Vodní vír opět zesílil tlakem, který voda vyvíjela pro své rozhodování.

„No dobře“, řekl Sokol soucitně, vidouc, že se řeka není schopna sama rozhodnout. „Vzpomeň si, když jsi poprvé viděla pařez, kterým směrem Tě to táhlo?“, zeptal se Sokol.

„Nevím, už si nepamatuji“, hlesla tiše voda.

„Dobře. Tak zkus se procítit po celém svém toku od pramene k ústí, představ si, jak tečeš. Kterým směrem se vidíš téct u pařezu? Kam tě to táhne?“, zeptal se přátelsky Sokol.

Voda se přestala točit v kruhu a procítila se v celém svém toku. Náhle ucítila jemné vibrace, které ji naznačovaly obtéct pařez zprava. Už ani chvilku neváhala a soustředila veškerou svou sílu doprava.

Tou silou vyhloubila kolem pařezu nové korýtko, kterým pařez obtekla a tradá, ani se nenadála a byla opět zpátky ve svém původním korytě a mohla téct dál.

Voda juchala a čeřila se, hladila své oblázky, které díky své nerozhodnosti nechala úplně oschnout. Vrátila se jí znovu síla a radost ze života. Těšila se opět svému úkolu a cítila se v celé své kráse od pramene až k ústí. Procítila svou jednotu a spojení s přírodou.  Sokol spokojeně pokýval hlavou, slétl dolů, aby se napil a odletěl zpátky do vesnice.

A co se stalo s Blatnicí? Ano, Blatnice uschla, protože neměla dostatek vody. Vrátila se zpět do země. A na jejím místě si vytvořili hnízdo mravenci. Tak ideální hnízdo hledali už dlouho. Děkovali přírodě, že jim Blatnice uvolnila místo.  Bylo perfektně skryté před větrem, i před okem zvědavců, protože ho chránil převrácený pařez. A mravenci? Ti nemají kořeny a tak si pro vodu došli.

Jaké ponaučení z toho plyne?

Je důležité vnímat se jako celek a rozhodovat se jako celistvá bytost. A rozhodnout se co nejrychleji podle aktuálního pocitu. Protože čím více otálíme s rozhodnutím, tím více ztrácíme sílu konat a oslabujeme svou sebedůvěru. Cyklíme se v hořečnatém přemýšlení nad domněnkami „Co když…“, které neodpovídají realitě a díky tomu v nás rostou pochybnosti, žijeme ve strachu a úzkosti a blokujeme si tok energie – brzdíme tep života.

A nakonec je tu i poznání, že ať už se rozhodneme, jak se rozhodneme, nakonec se časem naše cesty stejně spojí do společného bodu a je jedno, jestli dojdeme zleva nebo zprava. Důležité je se prostě rozhodnout a konat!

Pomohl vám můj článek s nějakou vaší životní situací? Dejte mi vědět v komentářích nebo na email empatie@lenkaurban.com

Kdo je nejdůležitějším člověkem ve vašem životě?

Sebepoznání

Zamysleli jste se někdy nad otázkou, kdo je nejdůležitějším člověkem ve vašem životě?
Pokud ne, zkuste si odpovědět právě teď, ještě před tím, než budete pokračovat dál ve čtení.
Kdo je tím člověkem, pro kterého byste udělali první i poslední, komu přejete jen to nejlepší v životě? Jaká je vaše odpověď?

Jaká je vaše odpověď?
Kdo je nejdůležitějším člověkem ve vašem životě?

JÁ! Tím teď nemyslím sebe, ale – TEBE – samotného čitatele :). Pokud je odpověď směřována na jiné osoby než na vás samotné, je to důkaz toho, že jste stále více zaměřeni na to, jak udělat druhé šťastnými. A kdo udělá šťastné vás? Kdo rozhoduje o vašem štěstí a spokojenosti?

To od nás samotných se odráží naše realita. Vše, co se nám děje, je projevem našeho vztahu sama k sobě.  Pokud jsme na sebe zlí, setkáváme se s lidmi, kteří jsou na nás zlí. Pokud si na sebe neuděláme čas, může se stát, že si na nás neudělají čas naši přátelé nebo rodina. Ve skutečnosti nám vnější svět nastavuje zrcadlo, které nám ukazuje, jaký vztah máme sami k sobě. Je to zpětná vazba, která se dá krásně využít k práci na sobě, k osobnímu rozvoji a sebepoznání.

Poznat sebe sama znamená otočit svou pozornost na sebe. „Ahoj. To jsem já. Čekám tu na tebe už od našeho narození. Kde ses tak dlouho toulal? Pojď, chci Ti ukázat svůj svět.“ I samotná podstata koučingu spočívá v přesvědčení, že veškeré odpovědi má člověk uloženy v sobě. Kouč mu jen pomůže najít k nim cestu. Máte odvahu podívat se, kdo jste? Upřímně si říct, jak moc jste pro sebe v životě důležití? Podívat se na to, co cítíte, co potřebujete, z čeho máte strach a jaká jsou vaše přesvědčení, vaše pravdy, které formují váš život?

Každý z nás se rodí jako originál. Jako Tabula rasa – nepopsaný kus papíru. A bohužel, většinou místo toho, aby nás naše společnost respektovala takové, jací jsme, a podporovala nás v naší přirozenosti, snaží se nás obalit jednotným papírem a co nejvíce nás univerzalizovat. Od dětství pomalu ztrácíme kontakt se sebou samým.

Začíná to už nevinným… buď velký chlap, nebo holčička, když si ublížíme a něco nás bolí. Snaží se nás přesvědčit, že to až tak moc nebolí, že to nic není. Ale bolest nám říká, „Tady něco není v pořádku, věnuj se mi. Dej mi svou pozornost.“ Místo toho zatneme zuby a držíme, až bolest utichne. Postupně otupíme ve vnímání toho, co nám tělo říká. Anebo na to máme zázračné růžové pilulky.

Stejné to je i s našimi potřebami a emocemi. Dítě zlobí, rozčiluje se, protože se mu něco nelíbí. Ale to se zase nelíbí rodičům nebo paní učitelce. „Nezlob, buď hodný, nebo Tě nebudu mít rád“. Učíme se lásku si zasloužit. Potlačit své potřeby nebo svou autentičnost, abychom vyhověli okolí a dostali, co potřebujeme – lásku, pozornost, přijetí. Ale tím se vzdalujeme sami sobě. Díváme se ven, na to, jaké nás chtějí mít rodiče, partneři společnost a cítíme vnitřní rozpor s tím, co doopravdy chceme. Strach z nepřijetí, z odepření náklonnosti, nás nutí obětovat svou individualitu a autentičnost.

Přestaňte být hodní a buďte sami sebou!

Nebo to alespoň zkoušejte. Vnímejte svůj vnitřní svět – své emoce – ty vám napoví, co je hlavním motivem vašeho rozhodování nebo chování. Klidně si přečtěte můj příběh pro inspiraci. Můžete si také zkusit odpovědět na následující otázky, které vám napoví, jak je to s vaší autenticitou:

  • To, co dělám, dělám kvůli sobě nebo kvůli tomu, abych neztratil/a přízeň někoho, na kom mi záleží?
  • Dělám věci z lásky a radosti anebo ze strachu? A pokud ze strachu – co je to za strach?
  • Jsem si opravdu jistý/á, že to dělám z lásky, protože mi to přinese dobrý pocit, anebo obelhávám sám/sama sebe, protože ve skutečnosti mě řídí strach?
  • Jaké potřeby se ve mě „perou“?
  • Co bych dělal/a, kdybych se nebál/a nebo necítil vinu či stud a co jdu skutečně udělat?

A pokud si všimnete, že vaše motivy jsou poháněny strachem nebo pocity viny či studu, zkuste postupně a vědomě vaše reakce měnit – testovat, co se stane, když zareagujete jinak? Když tentokráte místo ANO, řeknete NE? Když dáte jasně najevo svou hranici nebo vyslovíte své potřeby? Jaké to bude?

Budete-li mít chuť, podělte se se mnou o výsledky vašeho pozorování nebo o AHA momenty, které vám zasvítily v očích. Anebo mi napište soukromou zprávu, pokud se budete chtít poradit nebo sdílet vaše zážitky mimo veřejnost na email: empatie@lenkaurban.com