Archiv autora: Lenka Urban

Jaká je skutečná kletba Babylonu?

O stavbě obrovské Babylónské věže a o zmatení jazyků
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. 
– Genesis 11,1-9 CEP

Příběh Babylonu mě inspiroval k zamyšlení se nad tím, jakou formou komunikujeme mezi sebou dnes, v době, kdy není problém naučit se jakýkoliv cizí jazyk. To by znamenalo, že akt Boha, zmatení jazyků, se člověku postupně daří překonat. Lidstvo se tedy může opět sjednotit a …. ono se tak neděje. Jak to? Jak je možné, že někdo, kdo ovládá plynule třeba tři světové jazyky, stále pořád naráží v komunikaci na nedorozumění a dostává se do konfliktů? Jak to, že i přesto, že se domluvíme různými jazyky, překládáme a tlumočíme, přesto si stále nerozumíme?
Nechci zde rozebírat pravdivost příběhu Babylonské věže, motivaci lidí ani motivaci Boha. Ať už byla jakákoliv a příběh skutečný nebo smyšlený, vnímám jej jako symbol pro nedorozumění. Možná síla činu Boha nespočívala v tom, že lidé začali mluvit rozdílnými jazyky, a proto si přestali rozumět a rozešli se po světě, nýbrž v tom, že Bůh zasadil do mezilidské nebo dokonce i vnitřní komunikace semínka analýzy, hodnocení, posuzování a soudů. Ty postupně vyklíčily, rostly a sílily, a vnesly tím mezi lidi svár a neporozumění. Lidé postupně přestali rozumět sami sobě, ztratili kontakt se svými potřebami a skutečnými pocity, které nahradily domněnky, přesvědčení, pocity viny nebo zlosti a ty přijali za svou jedinou pravdu. A pak už stačil krůček, aby svůj nový způsob komunikace začali projevovat ven, směrem ke svému okolí. Lidé se sobě začali odcizovat tvoříce si svou vlastní realitu podle toho, jak se cítili a co prožívali. Realitu, ve které byli lidé mnohdy spíše nepřátelé než přátelé.
Je toto snad skutečná kletba Babylonu? Kletba trvající tisíce let a kterou pomáhá postupně překonávat univerzální jazyk nenásilné komunikace? Návratem k empatii, soustředěním se na to, co opravdu cítíme a co skutečně potřebujeme, se učíme novému nebo dávno zapomenutému jazyku, kterým nabízíme naši potřebu jako dar. Dar, kterým nás může druhý potěšit a přispět tak ke vzájemnému obohacení. Je to jazyk, který nás jednou zase všechny spojí, a proto stojí za to se ho učit a učit ho. 

PS: A byl to opravdu Bůh, který takto zasáhl do osudu lidstva?

Když mí klienti nemají čas, namočí mě do seminářů

Jak jsem se dostala k nenásilné komunikaci, jsem popsala ve svém příběhu. Součástí mého výcviku v komunikaci a mezilidských vztazích je však ještě jeden zdroj, díky kterému zažívám harmonii nejen ve vztahu s manželem. Jsou to díla amerického manželského poradce a spisovatele Garyho Chapmana o pěti jazycích lásky. Kniha Pět jazyků lásky mi kromě očí otevřela i srdce a díky tomu jsem pochopila, proč mezi mnou a manželem z ničeho nic vznikají konflikty anebo proč se hádám s rodiči o vysloveně blbostech.

Láska jako trám trvá věčně jen ve filmech

Pochopila jsem, jaký projev lásky se nejvíce dotkne srdce mého manžela a po téměř třiceti letech konečně uviděla, jakým jazykem lásky ke mně promlouvají mí rodiče. Uvědomila jsem si, kolik zbytečného nedorozumění, konfliktů a “tichých domácností“ jsme zažili jen kvůli tomu, že jsme si projevovali lásku způsobem, který ten druhý nedokázal přijmout. A pocit nepřijetí, pocit bezvýznamnosti pro druhého, se u mne odrážel nejen v reakcích vůči manželovi nebo rodičům, ale i vůči mému širšímu okolí. Měnily mi optiku, jakou jsem vnímala svět. Byl chladný, nebezpečný a problémy se zdály být nepřekonatelné.

Zůstat nebo odejít?

Poznání konceptu pěti jazyků lásky mi pomohlo se ještě více sblížit s mým manželem a náš vztah se posílil. V době užívání si krásy jazyků lásky ve svém vztahu ke mně docházela na koučink žena, která řešila dilema, jestli zůstat ve vztahu nebo požádat o rozvod. Cítila se ve vztahu opomíjená, bezvýznamná, nemilovaná. Její snahy o vyjádření nespokojenosti se vztahem končily hádkou a tím, že její manžel začal spát na gauči.

Cizinci ve vlastním vztahu

Čím více mu vyčítala, že se jí nevěnuje tak, jak by chtěla, tím více se sobě odcizovali. Problém byl v tom, že ani sama klientka nevěděla, jak přesně by měl ten zájem ze strany manžela vypadat, aby ji uspokojil. Společně jsme rozpletly klubko nejasných nenaplněných potřeb a zjistily jsme, že jejím jazykem lásky je pozornost, zatímco manžel k ní mluvil jazykem služby.

První krok je nejtěžší…

Pomohla jsem ji změnit způsob, jakým s manželem mluví o svých pocitech a potřebách. Moje klientka se rozhodla, že se nejprve zaměří na projevy lásky ke svému manželovi. Zanedlouho zjistila, že, čím více manželovi říká, že ho miluje, mluví s ním laskavým tónem, podporuje ho v rozhodování a poděkuje mu za pomoc s domácností, tím víc je na ni manžel příjemnější a celkově je veselejší. Za pár dní se na ni manžel přestal podezřele dívat, uvolnil se a začal si lásku své ženy užívat.

… ale právě díky němu můžou nastat velké změny

V tu chvíli se klientka cítila dostatečně silná na to, aby s ním mohla mluvit o svých potřebách v lásce tak, jak to se mnou trénovala. Jak rozhovor probíhal a jak proměnu své ženy vnímal její muž, si můžete přečíst v článku: S rozchodem ještě počkejte aneb jak požádat partnera o víc lásky.

Klientka byla nadšená proměnou jejich vztahu a na rozvod zapomněla.

Přečtěte si to celé

Tento úspěch mě motivoval k tomu, abych vědomosti o pěti jazycích lásky šířila dál mezi klienty. Byla to sice malá, ale podstatná část mé práce s lidmi a výborně se doplňovala s nenásilnou komunikací. Doporučovala jsem a stále doporučuji k přečtení celou knihu, protože jsem si jistá, že si v ní každý najde právě to, co v danou chvíli potřebuje a může se k tématům opakovaně vracet.

Nápad, který zrealizoval někdo jiný

Jenže, klienti reagovali na to tím, že nemají čas číst celou knihu a chtěli po mě výcuc, který jsem zase já odmítla poskytovat. Až jedna klientka přišla s nápadem, ať na téma pěti jazyků lásky udělám seminář. Určitě to bude zajímat více lidí a ona sama by už teď věděla minimálně o pěti svých kamarádkách, které by rády seminář absolvovaly. Je pro ni pohodlnější, vyhradit si tři hodiny na seminář, než číst po kouscích knihu a opakovaně se vracet na začátek. To víte, práce, děti, domácnost…

Semináře pro veřejnost? Výstřel z komfortní zóny

A tak jsem začala na její podnět organizovat semináře o pěti jazycích lásky. A když jdete tam, kam máte jít, celý vesmír se spojí, aby vás na cestě doprovodil. Seminářů na podněty klientek vzniklo více a jejich přehled najdete v sekci Kurzy.

PS: Ta paní, která mě do seminářů namočila, na něj zatím ještě nedorazila

Nechtěla jsem to poslouchat, ale nešlo to jinak…

Před pár dny jsem byla v autobuse svědkem “jednostranného“ rozhovoru mladé ženy. Jednostranného proto, že žena telefonovala a tak jsem slyšela jen to, co říkala ona. Ne, nechtěla jsem to poslouchat, chtěla jsem si číst. Ale ten hovor byl plný tolika emocí: smutku, bezmoci, lítosti, frustrace, zklamání. Emocí, které vždy přitáhnou mou pozornost a čím více se snažím je ignorovat, tím více na mně doléhají. Prostě mozek přesměroval mou pozornost na tu ženu a mou snahu o čtení jednoduše sabotoval. A tak jsem poslouchala.

„Já už nemůžu. Jsem z toho vyčerpaná. Stále na mě křičí a hádá se se mnou.“, plakala.

Jak velké musí být zoufalství ženy, že dokáže plakat v autobuse plném lidí? Ptala jsem se sama sebe já, která si tenhle “luxus“ nedovolí. Sledovala jsem po očku, jak si jednou rukou utírá oči i nos zmáčené pláčem, v druhé drží dvě tašky a zimní bundu a uchem si o rameno přidržuje telefon. Se zoufalstvím a bezradností v hlase mluvila o svém otci, který se utápí v sebelítosti, odmítá se o sebe starat a na ní, své dceři, vidí jen samé chyby.

Vím, jak chutná bezradnost

Čím déle jsem ji poslouchala, tím více jsem cítila, jak moc by ta žena potřebovala mou pomoc. Ona potřebovala nejen vyslechnout, ale i zažít, že existuje někdo, kdo chápe, jak těžké to teď pro ni je. Potřebovala ukázat, že pocity, které svírají její vnitřnosti, pominou, jakmile pochopí zprávu, kterou se jí snaží sdělit. A já vím, jak na to. I když si mě sotva všimla, byla jsem tam s ní v té tmavé díře těžkých emocí, držela ji pomyslně za ruku a postupně ji pomáhala dostat se z té díry zase nahoru. Bohužel jen v mé mysli.

Můžu vám pomoct. Ale bojím se vás oslovit

Víc jsem v danou chvíli udělat nemohla. Nedokázala jsem tu ženu oslovit a nabídnout ji pomoc s řešením jejího konfliktu s otcem. Dát ji do ruky svou vizitku mi přišlo jako narušení její intimity a rozhodně to není způsob, jakým bych chtěla dát druhým o sobě vědět. Stále na tu ženu myslím. Možná jsem byla jejím hovorem tak fascinována proto, že to byla příležitost pro nás obě. Já měla klíč, ona hledala řešení. Možná jsem propásla příležitost spojit tu ženu s jejími nenaplněnými potřebami a ukázat ji cestu, jak se znovu sblížit se svým otcem.

A tak jsem se rozhodla psát blog

Zážitek z autobusu mě inspiroval k tomu, abych začala psát blog o všem, co se mnou rezonuje, protože věřím, že po světě chodí mnohem více lidí, kteří se cítí být ztraceni nebo utopeni ve svých emocích, nesnášejí konflikty a touží po porozumění. A možná právě mé příběhy jim pomůžou vidět cestu tam, kde by předtím viděli jen neprostupnou džungli. A třeba jste právě VY ten někdo, kdo dnes díky mým slovům, půjde spát s pocitem, že všechno dobře dopadne.

Chci vám ukázat, jak spolu můžeme mluvit bez výčitek, obviňování, urážek nebo urážení se. Jak si nebrat věci osobně a zůstat vnímavý k sobě i k druhému. Chci vám ukázat, jak můžete stavět mosty porozumění mezi sebou i v případě, že ta druhá strana je k vám otočena zády. To vše na konkrétních příbězích z mého života, z mé praxe nebo z rozhovorů, které mé uši zachytí. Ty příběhy najdete tady na blogu, v mých eBoocích, ale i na mých seminářích.

Přečtěte si můj příběh, ve kterém vysvětluji, proč právě já považuji za životně důležité umět spolu mluvit a jak mě vážná nemoc postrčila k tomu, abych začala jednat.

Nechtěla jsem to poslouchat, ale nešlo to jinak…

Snad proto, že mým životním tématem je komunikace, přitahují mou pozornost konverzace lidí na veřejnosti. Zajímá mě, jak se k sobě lidé chovají, jak spolu mluví, dívám se na řeč jejich těla. Jeli-li v souladu s tím, co říkají nebo v protikladu. Snažím se naladit na to, co uvnitř prožívají, když mluví tak, jak mluví, odhadnout s čím jsou nespokojeni a přemýšlím, jak bych jim mohla pomoci najít zase cestu k sobě.

Když se dívám na něčí hádku, vidím dvě zraněné lidské bytosti, jak se překřikují a navzájem obviňují za svou bolest tak, že neslyší sebe ani toho druhého. Ztrácí tím energii a radost ze života. Zbytečně.

Jak si říct o lásku

„Cítím se odmítnuta.“

„Ignoruješ mě.“

„Jsi sobec, myslíš jenom na sebe.“

„Nikdy mi nic sám od sebe nekoupíš.“

„S ničím mi doma nepomůžeš, děláš jenom nepořádek.“

Tyto výroky a mnoho dalších někteří z nás určitě někdy v životě už slyšeli nebo sami vyslovili. Jsou to však jen nešťastná vyjádření nenaplněné potřeby lásky a signál, že v nádrži lásky dochází “šťáva“.
Je to volání po lásce – po pozornosti, zájmu, sdílení a po ujištění, že jsme milováni.

Anna často opakovala svému manželovi Petrovi výčitku – “Ignoruješ mě!“ Když seděli spolu u jídla a Petr si četl knížku. Když se chystali jít spát, leželi spolu v posteli a… Petr si četl časopis. Anna toužila po společně strávené chvilce v objetí povídáním si, co přinesl den. Chtěla se s Petrem podělit o své prožívání a dozvědět se, jak se má on. Začala konverzaci a reakcí bylo hmmm nebo no jó. Jednoslovné odpovědi, jakoby bez zájmu o ni.   Nebo jen na půl ducha přítomný Petr, když svou druhou polovinou sledoval televizi. Anna cítila, jak v ní roste napětí, jak se v ní hromadí frustrace z toho, že Petr prostě NEVIDÍ, že ona si chce povídat, sdílet. Občas její frustrace bouchla, Anna se naštvala, vyčetla mu, že ji ignoruje, že se cítí odmítnutá.
Petr se naštval, že je naštvaná ona na něj, vždyť ji přece poslouchá a výsledkem byla dusná, tichá atmosféra a dojem vzrůstajícího odcizení. Obava z upadajícího vztahu přiměla Annu pátrat po tom, jak její nespokojenost vyřešit.

Řešení našla v knize o pěti jazycích lásky. Uvědomila si, že nejvíce milovaná se cítí, když si hledí s Petrem do očí a povídají si. Když jí Petr věnuje veškerou svou pozornost. Když je tu s ní v daném momentu a nedělá nic jiného, než že ji mlčky poslouchá. A když se spolu drží za ruce nebo spolu leží v objetí. To jsou pro ni chvíle, kdy se cítí nejvíce milovaná. Anna pochopila, odkud pramení její pocity frustrace, které si překládá jako ignoraci ze strany Petra. Anna potřebuje pozornost a dotyky, aby se cítila naplněná láskou. Nikdy však Petrovi přímo neřekla, co přesně od něj potřebuje. Spíše čekala, že mu to dojde tak nějak samo.

Prosba o naplnění potřeby lásky

Když už víme, jakým jazykem lásky mluví naše srdce a jakým projevům lásky nejlépe rozumí, můžeme se začít učit novému způsobu, jak požádat svého partnera o naplnění naší potřeby. Výčitku „S ničím mi doma nepomůžeš, děláš jenom nepořádek.“ si náš partner asi těžko vysvětlí jako prosbu o pozornost a spolupráci. Ale s výčitkou, kterou máme na jazyku, můžeme už pěkně pracovat. Můžeme se podívat, co se skrývá za ní. Jaká potřeba není naplněna? Získat kontakt se svými potřebami a porozumět jim, stejně jako je bezkonfliktně vyjádřit druhé straně, učí nenásilná komunikace. 

Cestou z práce domů se Petr v duchu sám se sebou vsází, kolik minut od překročení dveří bytu uběhne, než mu Anna vyčte, že ji zase ignoruje. Sám je z toho smutný a zmatený. Nechápe, co se s ní děje. Vždyť ji často kupuje květiny, to přece dělá ženám radost. Nebo nedávno jí koupil náušnice, které se jí líbily ve výloze. Dokonce se snaží po každém společném jídle umýt nádobí, aby to nemusela dělat ona. A stejně má pocit, že ji nedokáže ničím uspokojit. Sám by potřeboval podpořit a slyšet od ní slova povzbuzení a díků za to, co pro ni dělá. Místo díků a pochvaly za to, co udělal, ale slyší jen výčitky za to, co neudělal.

Demotivovaný tím, jak se v poslední době jejich vztah změnil a ochladl, sedá si na gauč a pouští si televizi, aby si trochu oddychl od hektického dne v práci. Vidouc, jak si Petr sedá k televizi, aniž by se ji zeptal, jak se měla a co děti, Anně stoupá adrenalin, cítí zklamání a smutek. Na jazyk se derou slova o ignorování a odmítání.
STOP.
Anna se drží nově naučené dovednosti kontaktu se svými pocity a potřebami. Dává si dohromady prosbu o naplnění své potřeby lásky a zároveň dává Petrovi prostor na to se „přepnout“ na rodinný život. Po půl hodině netrpělivého přecházení po bytě si sedá k manželovi.

„Petře, ráda bych Ti něco o sobě řekla!“ začala nesměle Anna. 
„Mohl bys mi prosím věnovat 10 minut bez toho, aby ses díval na televizi nebo si četl a jen mě poslouchat?“ Petrovi se sevřel žaludek. Co jsem zase udělal nebo neudělal? Říká si sám pro sebe a trochu podrážděně odpovídá: „Rád bych se dodíval na tento pořad, počká to 15 minut, prosím?“

Anna mlčky přikývne a nechává Petra o samotě. Petr už se na pořad ani nesoustředí, ostatně zájem o něj byl jen předstíraný, spíše hrál o čas, aby mohl zmobilizovat své obranné síly. Něco mu ale ve slovech Anny nesedělo. Přehrál si je v hlavě znova. „Chtěla bych ti něco o sobě říct.“ Hm, tak to asi nebude výčitka, uvědomuje si Petr a cítí zvědavost na to, co mu Anna asi chce povědět. Po chvilce vypíná televizi a jde za Annou. 

„Řekla jsi, že mi chceš povědět něco o sobě,“ říká Petr opatrně Anně. „Ano,“ odpovídá Anna. „Tak poslouchám,“ říká Petr, sedá si naproti Anně a dívá se jí upřeně do očí. Anna cítí, jak ji Petrova náhlá plná pozornost rozrušuje a zároveň přitahuje. Je to přesně to, po čem tak dlouho touží. Vpíjí do sebe tento okamžik jako vyprahlá půda vodu. Úplně zapomíná na slova, které měla připravené. Z prožitku ji vytrhává Petrovo pozvednuté obočí naznačující čekání. 

„Petře, když tě vidím sedět u společné večeře s knížkou nebo časopisem před sebou, tak jsem z toho smutná a je mi to líto. Potřebovala bych si s tebou povídat o tom, co se dělo během dne u mě, chtěla bych se dozvědět více o tom, jak ses měl ty. Zajímají mě detaily, nestačí mi slyšet, jen fajn. Je pro mě důležité sdílet události, které se nám dějí, když nejsme spolu.“ 

Anna zastavila proud svých slov v obavě, že je toho na Petra moc a sledovala jeho obličej ve snaze zjistit, jestli může pokračovat nebo raději mlčet. Petr chvíli mlčel a zpracovával slova, která slyšel. 
„Zlatko, ale vždyť já tě poslouchám, i když si čtu knížku. Zvládám tě poslouchat i si číst.“ odpověděl Petr a pokračoval: „Ano, uznávám, že mé odpovědi jsou někdy strohé, nechci tě zbytečně zahlcovat detaily z práce, někdy nemám ani chuť o tom mluvit.“ Petr se omluvně usmál na Annu a chytil ji za ruce. Oba začali cítit, že se mezi nimi postupně začíná vytvářet spojení a otvírá se prostor pro důvěru a porozumění. Anně se ulevilo, že se Petr nenaštval. Jeho vlídné přijetí jejich slov dodalo Anně odvahu pokračovat: 

„Uvědomila jsem si, že když si spolu povídáme a ty mě držíš za ruku a díváš se mi do očí, jako třeba teď, věnuješ mi tím celou svou pozornost. Díky tomu vidím jasně tvůj zájem o to, jak se mám a co prožívám.  A zároveň když se mnou sdílíš své myšlenky a pocity, je to pro mě okamžik, kdy se cítím nejvíce milovaná a ve spojení s tebou, Petře.“ řekla na jeden nádech Anna a dodala: „Tohle mi moc chybí, Petře. Nechci se dělit o tebe s knížkou nebo televizí. Zároveň bych ráda respektovala tvou potřebu oddychu a klidu, když přijdeš z práce.“ 

Petr se usmál a Annu objal. Poté, co strávili chvilku v objetí, Petr se zeptal Anny, jestli má nějaký návrh, jak předejít takovým nedorozuměním v budoucnu. Anna byla potěšena, že Petr je otevřený hledání řešení, které bude vyhovovat oběma. „Napadlo mě,“ začala Anna, „dohodnout se, že společné večeře strávíme sdílením a povídáním si. A pokud se na to nebude jeden z nás cítit, tak to poví a dohodneme se, že si popovídáme jindy, třeba, než půjdeme spát.“ „To by šlo.“ souhlasil Petr. „A slib mi,“ pokračoval, „že až zase budeš cítit, že nemáš mou plnou pozornost, tak mě na to přímo upozorníš bez toho, abys mi vyčítala, že tě ignoruji, jo?“ „Ano!“ souhlasila nadšeně Anna a dala Petrovi pusu. 

Petr vzal Annu kolem ramen, chvíli byl ticho a pak řekl: „Víš, Zlato, nevěděl jsem, jak je pro tebe důležitá moje plná pozornost a blízkost. Snažil jsem se ti projevovat lásku dárky nebo tím, že umývám nádobí a pomáhám ti s domácností. A přiznám se, že mě vždycky mrzelo, že jsi to brala jako samozřejmost.“ Anna téměř skočila Petrovi do řeči: „Vážím si tvé pomoci, Petře. Jen jsem si myslela, že to víš a že ti to nemusím říkat. Promiň.“
Petr se usmál a dodal: „Přál bych si od tebe slyšet, že si vážíš toho, co dělám. Potřebuju chválit. Dělá mi to dobře. A zároveň mám radost, když vidím, že ti dělám radost. A když to oceníš, mám chuť ti snést modré z nebe.“ Anna se usmála nad tou představou. „Tak pro Petra je důležité slyšet, že si cením jeho pomoci a všeho, co dělá pro rodinu. A možná taky bych ho mohla více podporovat v jeho snech a plánech.“ řekla si pro sebe v duchu Anna a pak to i nahlas zopakovala. „Přesně!“, postavil se nadšením Petr. „Potřeboval bych tvou podporu, je pro mě důležitá stejně jako je důležitá moje pozornost pro tebe. A potřebuju od tebe slyšet, že ti na mně záleží a máš mě ráda.“ dodal Petr.

Anna se postavila k Petrovi a objala ho. „Budu na to myslet, Lásko.“, řekla něžně a dala mu pusu do vlasů. „Děkuji.“, řekl Petr. „Jsem rád, že jsme si takto otevřeně popovídali.“ dodal. 

Oběma se po tomto rozhovoru ulevilo a byli vděční za to, že si dokázali v klidu promluvit o věcech, se kterými nebyli spokojeni bez hádky a výčitek. Naopak, oba plně cítili a přijímali lásku toho druhého, jako by to bylo včera, co se do sebe zamilovali. 

Tím, že budeme vnímaví k sobě i k druhým a naučíme se hovořit jazykem lásky našeho partnera, budeme schopni snadněji a rychleji vytvořit spojení s jeho/jejím srdcem. Tím, že se naučíme vyslovovat své prosby o naplnění svých potřeb jako návrh s možností volby a ne jako výčitku nebo příkaz, budeme schopni rozvíjet bezkonfliktní vztahy, posilovat vzájemnou důvěru a respekt. A co víc, když nás takto uvidí komunikovat naše děti, osvojí si hravě tuto dovednost a stane se součástí jejích života, jejich budoucnosti a budoucnosti jejich dětí.