Proč je pro ženy důležité vyléčit se z mateřských zranění

JÁ JSEM ŽENA!
Postavení ženy ve společnosti, její síla a vliv se proměňuje.

Ženy si postupně začínají uvědomovat svůj potenciál. Přestávají být stíny svých mužů nebo dětí a čím dál více pociťují hrdost na to, že jsou právě ženami.
Váží si času, který mají samy pro sebe a pro to, co je pro ně důležité, co je vyživuje.

 Ano, stále více žen už otevřeně mluví o svých potřebách a tužbách a jdou si ladným tanečním nebo rázným odhodlaným krokem za jejich naplněním. Je povzbuzující sledovat synergii ženské spolupráce, kdy jedna podporuje druhou, vzájemně si pomáhají, tvoří, doplňují se. Vznikají krásné, jemné a zároveň silné projekty, oslavující život.

Každá žena je však v tomto otevírání se ženskému potenciálu různě úspěšná. Proč některým jde všechno tak hladce a jednoduše, zatímco druhé stále padají a vstávají, zkoušejí a vzdávají se a přitom mají téměř podobné podmínky pro svůj rozvoj a realizaci?

Já sama patřím spíše k ženám, které si svůj úspěch i spokojenost v životě musely vydřít. Někdy v zoufalství, někdy ve vzteku ptala jsem se sama sebe – proč? PROČ to prostě nejde tak, jak bych chtěla? Co mě brzdí? Co dělám špatně? A s postupem času jsem začala objevovat vnitřní mechanizmus, který mě zpomaluje a prodlužuje mou cestu za úspěchem a spokojeností.

Je to mechanizmus sebe-sabotáže. Projevuje se u mě různě. Strachy, které se vůbec jako strachy netváří a hlavně tak nejsou cítit. Nebo totální únava a vyčerpanost fyzická i mentální. Paralýza mozku (např. když chci psát článek nebo eBook) a pak zástupy vnitřních našeptávačů, kteří podrývají mou sebejistotu a sebedůvěru. Našeptávají mi, že nejsem dost dobrá, že si to nezasloužím, že bych neměla… Ale! Kdo jsou tito našeptávači a hlavně čí? Vždy, když je slyším ve své hlavě, mám pocit, že oni ke mně nepatří. Tak ke komu?

Odpověď na to, odkud pocházejí mí našeptávači, stejně jako proč ne každá žena je úspěšná ve své samostatnosti a seberealizaci, jsem našla v následujícím článku, který jsem si dovolila pro vás přeložit do češtiny.

Originál najdete na webových stránkách Bethany Webster – Womb of Light

Nesmí v sebe uvěřit

Mnoho z nás si zatím ještě neuvědomuje, že hlavním důvodem, proč ženy nedokáží plně rozvinout svůj potenciál, důvěřovat vlastním schopnostem a opřít se o svou ženskou sílu (viz. slovo Empowerment), je právě mateřské zranění.

Vztahy mezi matkami a dcerami jsou náročné, plné rozporů, nevypovězených témat, skrytých konfliktů či neprojevených emocí. Obě strany musí čelit výzvám, které jim připravilo “rodinné dědictví“ předávané nevědomky z generace na generaci. Vztah mezi matkou a dcerou může navenek vypadat harmonicky, ale pod povrchem může zuřit tichá válka, kde obě strany jsou zároveň obětí i útočníkem.

O náročnosti vztahu mezi matkou a dcerou se skoro vůbec nemluví, protože je to téma těžké, plné bolesti a traumat, kterému se ještě neodvážíme čelit. Zatím se jen učíme sdílet bolest vycházející z mateřských zranění a to je přesně ten důvod, pro který se toto téma stále drží v ústraní, kde dále hnisá a kvasí.

Co je přesně mateřské zranění?

Mateřské zranění je bolest, tíha či trest býti ženou, předávaná skrze generace žen v patriarchálních kulturách. A zahrnuje také nefunkční „vyrovnávací“ mechanizmy, které ženy používají ke zpracování této bolesti.

Mateřské zranění obsahuje bolest a utrpení z:
  • Porovnávání /Srovnávání se: Pocit, že nejsem dost dobrá
  • Stud: Neodbytný pocit na pozadí, že se mnou není něco v pořádku
  • Oslabení/Malosti: Pocit, že musíš zůstat malá/podřízená, abys byla milována
  • Stálý pocit vinyza to, že chci více, než momentálně mám, které se může projevit např. jako přesvědčení: „Nezasloužím si“ nebo „Nesmím chtít více, než aktuálně mám“.
Mateřské zranění se může projevovat jako:
  • Nedokážu být plně sama sebou, protože tím nechci ohrožovatostatní
  • Nevadí mi minimální nebo žádná péčea zájem ze strany druhých – a když už, je mi nepříjemné ji přijímat (stydím se, nezasloužím si, …)
  • Přebírám zodpovědnostza pocity druhých a více se starám o blaho druhých, než o své vlastní blaho
  • Vnímám ostatní ženy jakou soupeřky
  • Sebe-sabotáž(o sebe-sabotáži píše taky Bethany Webster a její článek je přeložen zde)
  • Jsem přehnaně přísnáa dominantní nebo musím mít vše pod kontrolou
  • Problémy s přijímáním potravy, deprese, závislosti…

V naší kultuře, kde stále více dominují muži v rozhodujících a řídících funkcích, od bankovnictví přes politiky až po zdravotnictví, jsou ženy nuceny, resp. vedeny k tomu, dívat se na sebe jako na něco méněcenného a vnímat se jako někdo, kdo si nezaslouží (např. víc, než má) nebo nemá dostatečnou hodnotu. Tento pocit méněcennosti a nedostatečnosti je v našem ženském nitru hluboko zakořeněn, protože si jej ženy předávaly jako nevědomé dědictví z generace na generaci.

Kulturní atmosféra ženského útlaku dává rovnou dvě oprátky na krk našich dcer.

Jednoduše řečeno, pokud dcera převezme po své matce její nevědomé vzory a přesvědčení (např. přesvědčení typu “Nejsem dost dobrá“ nebo „Musíš být s každým zadobře“ apod.), pak má sice matčino “svolení/požehnání“ a cítí se být matkou přijata a milována, avšak tímto jistým způsobem zrazuje sama sebe a svůj potenciál. Vzdává se své přirozené životní síly a degraduje svou sebeúctu.

Pokud ale dcera matčiny nevědomé vzory a limity nepřevezme a zůstane věrná své ženské síle a potenciálu, musí si uvědomit to, že její matka tento akt může podvědomě vnímat jako osobní odmítnutí – protože odmítá “rodinné dědictví“.

A protože dcera nechce nebo spíše nedokáže riskovat ztrátu matčiny lásky a jejího “požehnání/souhlasu“, převzetí limitujících, omezujících podvědomých vzorců a přesvědčení od matky je pro ni jedinou možnou cestou k emočnímu přežití a je jistou formou loajality vůči matce. Pozn.: O potřebě lásky a přijetí, jako o základní lidské potřebě píše v knize Koncept kontinua Jean Liedloffová.

Studio Hands Character Girl Tulle Look Portrait
Ženám se může zdát, že je příliš riskantní a nebezpečné obnovit svůj plný potenciál a ženskou sílu, protože to může znamenat určitou formu odmítnutí ze strany jejich matky. V jakémkoli věku. A tento strach, strach ze ztráty lásky jejich matky, je dále bude držet v labyrintu mateřských zranění a vysávat jejich životní energii.

Je to pro to, že dcera může podvědomě cítit, že posílením své ženské síly a získáním kontroly nad svým životem, může v matce spustit smutek nebo hněv na to, že se ve svém životě musela těchto věcí vzdát. Je to začarovaný kruh – matka si nese své mateřské zranění, ve kterém právě i dceru může vnímat jako konkurentku a svůj hněv otočí na ni. Matka cítí vůči dceři hněv a frustraci z toho, že „ona-dcera si to dovolila a já jsem si to nedovolila…“

Soucit dcery se svou matkou, touha potěšit ji a strach z konfliktu s ní můžou způsobit, že nakonec přesvědčí sama sebe, že je bezpečnější a vhodnější podvolit se, potlačit svůj potenciál a zůstat „malá“ a bezmocná.

Běžnou námitkou na to, proč čelit mateřskému zranění, je věta “Nechej minulost minulostí.“
Nicméně my se od minulosti nikdy skutečně neosvobodíme, nedá se pohřbít. Žije v nás dál tady a teď ve formě překážek a výzev, kterým čelíme den co den. Pokud se budeme vyhýbat práci s bolestí vycházející z jednoho z nejdůležitějších a základních vztahů v našich životech, promeškáme klíčovou příležitost odhalit pravdu o tom, kdo jsme a možnost radostně a autenticky žít naši pravdu.

Stereotypy, které drží mateřská zranění aktivní a živé:
  • „Podívej se, co všechnopro tebe tvá matka udělala!“ (slýcháváme od jiných lidí)
  • „Moje matka se pro mě tolik obětovala. Bylo by ode mě sobecké dělat to, co ona nemohla. Nechci, aby se kvůli mněcítila špatně.“ (pocit viny a zodpovědnosti)
  • Dlužímmatce svou loajalitu, ať už se děje, co chce. Pokud ji naštvu, bude si myslet, že si jí nevážím.“

Jako dcera své matky můžete zažívat strachy z naplnění svého potenciálu, protože se bojíte nechat svou mámu za sebou. Bojíte se, že se vaše matka bude cítit ohrožena vašimi sny nebo ambicemi. Můžete se bát negativních emocí od své matky, jako jsouhněv nebo závist. Tohle vše ale většinou probíhá na úrovni našeho podvědomí. Buď si toho ani jedna strana není vědoma, nebo o tom nedokáže mluvit.

My všechny ale cítíme bolest, kterou naše matky nesou. A všechny do určité míry věříme, že jsme částečně zodpovědné za její bolestA tam se rodí náš pocit viny. To dává smysl, když vezmeme v úvahu omezené rozpoznávací schopnosti dítěte, které vidí samo sebe jako příčinu všech věcí, které se kolem něj dějí. Pokud z tohoto přesvědčení v dospělosti nevyrosteme, budeme stále přebírat zodpovědnost za prožívání ostatních, cítit vinu a obrovským způsobem tak omezovat samých sebe.

Pravdou je, že žádné dítě nemůže zachránit svou matku.

Žádná oběť, kterou přinese dcera své matce, nebude nikdy dost velká na to, aby vyvážila to, co ztratila nebo obětovala během svého života tím, že byla jednoduše ženou a matkou v této společnosti.  A přesto je to to, co mnoho žen dělá pro své matky už od svého raného dětství: nevědomě se rozhodují, že nebudou příliš úspěšné, dobrodružné nebo hezké a inteligentní, jen aby nezradily nebo neopustily svou matku. Toto rozhodnutí je učiněné z lásky, loajality vůči matce a motivované naplněním potřeby mateřského požehnání a emocionální podpory od matky.

Mnoho z nás zaměňuje loajálnost k matce s loajálností k mateřskému zranění a tím deptáme samy sebe.

Tyto mechanizmy jsou nepřetržitě aktivní na podvědomé úrovni a předávají se dál. I ten nejzdravější, podporující vztah mezi matkou a dcerou může mít tyto mechanizmy na určité úrovni aktivní už jenom díky tomu, v jaké společnosti žijí. A pro dcery, které mají matky s vážnými problémy, jako jsou závislosti, mentální choroby a jiné, může být vliv těchto mechanizmů zničující.

Matky musí převzít zodpovědnost a truchlit nad svou ztrátou – aneb, truchlení je zdravé a osvobozující.

Být matkou v naší společnosti je nevýslovně těžké. Slyšela jsem mnoho žen říkat „Nikdo ti nikdy neřekne, jak těžké je být matkou“ a „Nikdo tě nepřipraví na to, co tě čeká a co se od tebe očekává, až přijdeš domů s malým uzlíčkem v náručí.“ Naše společnost, zvláště ta americká, je na matky tvrdá, poskytuje minimální pomoc a podporu a mnoho žen vychovává své děti samotné.

Nevyslovená zpráva matkám od naší společnosti – pod jejímž vlivem matky vychovávají své děti:
  • „Pokud se ti mateřství zdá těžké, je to tvůj problém.“
  • „Styď se, pokud nejsi nadčlověk – a nejsi, jako matky v reklamách.“
  • „Existují “přírodní matky“, které zvládají mateřství levou zadní. Pokud nejsi jednou z nich, něco s tebou rozhodně není v pořádku.“
  • „Očekává se od tebe, že zvládneš všechno s lehkostí a nadhledem: mít dobře vychované děti, být přitažlivá a atraktivní, mít úspěšnou kariéru a spokojené manželství.“
https://www.pinterest.com/pin/78742693466165553/

Matky, které obětovaly téměř vše pro to, aby měly děti v této společnosti, se můžou opravdu cítit odmítnuty, když jejich děti uskuteční nebo dokonce předčí jejich vlastní sny nebo činy, na které ony neměly odvahu. Takové ženy mohou cítit, že mají právo na uznání nebo že jim jejich děti dokonce dluží respekt a poslušnost za to, co pro ně obětovaly. A tímto požadavkem velmi jemně a zároveň účinně s dětmi manipulují. Tento mechanizmus může způsobit, že další generace dcer bude potlačovat sama sebe a žít s pocitem závazku vůči matce, jen aby se jejich matky cítily uznány a přijaty se svou identitou matky, která toho obětovala TAK MOC a dostala za to jen MINIMÁLNÍ PODPORU A UZNÁNÍ. (Vlastně matky očekávají, že to, co za celá léta nedostaly od společnosti, partnera nebo vlastních rodičů, jim teď musí dát jejich děti. Na to mají přece právo!)

Matky můžou rafinovaně a přesto nevědomě projektovat hlubokou zášť na své děti. Tato zášť se však ve skutečnosti netýká jejich dětí. Je to zášť vůči patriarchální společnosti, která požaduje po ženách, aby se obětovaly a zcela vyčerpaly péčí o děti.

A dítě, které potřebuje svou matku, se už v raném dětství nevědomě a dobrovolně stává poskytovatelem útěchy její bolesti. Tento mechanizmus pak v životě už dospělého dítěte způsobuje mnoho komplikací, až do doby, kdy je odhalen, pochopen a zpracován.

Mateřské zranění existuje, protože zde stále není dost místa pro to, aby matky mohly zpracovat svou zášť a vztek na to, že byly společností donuceny se takto obětovat proti své oslabené vůli. A taky protože se dcery stále podvědomě bojí odmítnutí, když se rozhodnou ukončit tuto oběť, která trvala po celé generace.

V naší společnosti stále není dost prostoru pro to, aby matky mohly bezpečně ventilovat svůj vztek. A tak se stává, že právě děti se nechtěně stávají terčem jejich vzteku. A dcera je velmi atraktivním terčem pro matčin vztek, protože dcera se ještě nevzdala své osobnosti pro mateřství. Mladá dívka může matce připomínat její neprožitý potenciál. A pokud má dívka dost silný pocit vlastní hodnoty, aby odmítla některé z nepsaných a nevyslovených pravidel společnosti, které naopak matka musela „spolknout“, pak může jednoduše v matce spustit tento dlouhodobě pociťovaný, potlačovaný a neprojevený vztek.

Samozřejmě, většina matek chce pro své dcery to nejlepší.

Jenže pokud matka dosud nezpracovala svou bolest nebo se nevyrovnala s obětí, které ne/vědomě učinila, pak forma její podpory může být pro dceru spíše nebezpečná než užitečná tím, že své dceři nenápadně a mnohdy nevědomě vštěpuje do jejího podvědomí pocity studu, viny nebo závazku vůči ní nebo jiným. To se děje v těch nejběžnějších situacích a konverzacích, které mezi sebou mají, a projevuje se jako určitá forma kritiky nebo vyžadování pochvaly od dcery. A nejde ani tak o obsah jejího výroku, jako o energii skryté zášti, kterou výrok nese.

Jedinou cestou, jak zastavit předávání mateřského zranění a programování dcery skrze potlačovaný vztek, je plně a celou svou bytostí truchlit a oplakat své ztráty. A taky se ujistit, že jako matka nelpím na své dceři jako na zdroji emocionální podpory.

https://www.pinterest.com/pin/728035095982282253/

Je důležité, aby matky plně oplakaly to, čeho se musely vzdát, co chtěly, ale nikdy nedostaly, co jim jejich děti nemůžou nikdy dát a smířit se s nespravedlností, kterou v sobě cítí. A taky si musí uvědomit, že jejich dcery nejsou zodpovědné za jejich pocity nespravedlnosti a křivdy a že se nemůžou obětovat pro jejich ztráty nebo cítit povinny obětovat se stejně, jako se obětovaly ony.

Tento léčivý krok je pro ženu nesmírně náročný a těžký a vyžaduje hodně síly a odvahy. A k tomu ženy – matky potřebují podporu. Potřebují si najít bezpečný, důvěrný prostor, kde se mohou otevřít léty nastřádané bolesti a emocím, které čekají, na svůj další osud. Budou uvolněny a rozpuštěny nebo předány dál? Proto, pokud můžete, najděte si ve svém okolí ženskou skupinu, choďte na ženské kruhy nebo ženské semináře, které vám právě s tímto dokáží pomoct.

*** CESTA K VYLÉČENÍ ***

Matky osvobozují své dcery od mateřského zranění tím, že vědomě zpracovávají svou vlastní bolest a nechávají si zodpovědnost za své oběti u sebe. Tímto způsobem jim dávají svobodu a prostor, aby následovaly své sny bez pocitu viny, studu nebo pocitu závazku.

Když matky nevědomě nutí své dcery, aby se cítily zodpovědné za jejich ztráty a sdílely s nimi jejich bolest, vytvářejí tím nefunkční síť sebedestrukčních myšlenek a pocitů, které posilují dceřino přesvědčení, že není hodna svých snů. Že je příliš slabá na jejich uskutečnění. A to posiluje v dceři přesvědčení, že matčina bolest je z nějakého důvodu její vina. A to ji může zmrzačit v různých oblastech života – ve vztazích, v kariéře, ve schopnosti vybudovat si funkční rodinu, i třeba v tom jestli shodí těch 5 kilo nebo se naučí lyžovat…

Dcery, narozené v patriarchální kultuře, vyrůstají s pocitem, že si musí vybrat mezi bytím sama sebou ve své síle a potenciálu nebo být milována.

A mnoho dcer si raději vybere být milována namísto bytí sama sebou, protože jsme v nich vypěstovali neblahý pocit, že když projeví svou sílu, potenciál a autentičnost, ztratí tím lásku důležitých lidí ve svém životě, zvláště lásku matkyA instinkt přežití je nepustí. 

A tak ženy zůstávají deprivované, protože nenaplňují své potřeby a dál v sobě živí zášť vůči sobě i systému, předávajíc své mateřské zranění svým dcerám.

Jako ženy v sobě neseme neurčitý pocit, že naše síla naruší naše vztahy a zraní naše blízké. A jako ženy nás od malička učí, abychom ctili vztahy jako to nejdůležitější a nejcennější. Lpíme na sebemenším drobku vztahů, zatímco naše duše může hluboce toužit po naplnění potenciálu i za cenu ztráty přízně nebo rozpadu vztahu. Pravdou je, že naše vztahy nemůžou nikdy adekvátně nasytit náš hlad po naplněném, autentickém životě.

„Negativně formující síla“ (viz. power dynamics) uvnitř vztahu matka-dcera je stále tabu a taky jádrem problému celého mateřského zranění.

O skrytých, destrukčních dynamikách vztahu mezi matkou a dcerou se nemluví, protože vztah matka-dcera je prezentován jako posvátný, bezchybný a je opředený tabuizovanými tématy a pevně zakořeněnými představami, které si zformovala naše kultura:

  • Matky jsou vždy pečující a milující
  • Matky nikdy necítí hněv nebo zášť vůči svým dcerám
  • Matky a dcery jsou nejlepší kamarádky

Stereotypní přesvědčení, že „Všechny matky vždy milují bezpodmínečnou láskou“ zbavují ženy jejich lidskosti. A protože jim není dáno „svolení“ být plnou lidskou bytostí, společnost reaguje tak, jakoby si matky nezasloužily respekt, podporu nebo pomocJá osobně to vnímám jako určité stigma – jsi matka – jsi něco méně, protože neprodukuješ žádnou hmatatelnou hodnotu…

Pravdou je, že matky jsou lidské bytosti, které cítí nejen lásku, ale i hněv, smutek a nespokojenost. A pravdou je, že v naší společnosti jsou i matky, které prostě své děti nemilují, nebo jim nedokáží lásku projevit tak, jak by potřebovaly – ať už z důvodu nějaké nemoci, závislosti nebo jiných problémů, se kterými se musí potýkat. A dokud se na to budeme jen pasivně dívat, mateřské zranění bude stát ve stínu za každou matkou a bude se dědit dál.

V každém z nás je určitý kus patriarchátu. Musely jsme jej vstřebat, abychom přežily v této kultuře. Až budeme připraveny konfrontovat samy sebe s tímto stigmatem, konfrontujeme s tím i ostatní, včetně našich matek. A pravděpodobně to bude pro nás jedna z nejvíce srdcervoucích situací, kterým budeme v životě čelit. Ale pokud to neuděláme a nezačneme vědomě rozpouštět naše mateřská zranění, budeme platit dost vysokou cenu za iluzi života v klidu a ve své ženské síle, která je jen zlomkem toho, čím doopravdy jsme 

Tak jaká je daň za nevyléčené mateřské zranění?

Pokud nevyléčíme mateřské zranění, budeme žít život v jakémsi oparu, s:

  • Neurčitým, ale přetrvávajícím pocitem že „Je se mnou něco špatně
  • Omezeným využitím našeho přirozeného potenciálu, který nedokážeme uvolnit z okovů strachu z neúspěchu, odmítnutínebo nesouhlasu „ostatních“
  • Nejasnými a slabými hranicemi, které bude naše okolí neustále překračovat
  • Nejasným pocitem – Kdo jsem?
  • Pocitem, že nejsem dost dobránebo schopná jít si za tím, po čem opravdu toužím
  • S pocitem, že se necítíme dost silné a v bezpečí na to, abychom si obhájily svůj prostor, své hranice a vyjádřily svou pravdu
  • Zařizováním si života tak, abych nedělala problémy, nevybočovala
  • Sebe-sabotáží– jakmile se přiblížíme k úspěchu nebo k momentu, kdy by se nám mohlo začít dařit a žít spokojený a autentický život (pocit, který velmi dobře poznám… jakmile věci začnou nabírat na obrátkách a vypadá to, že se dostaví úspěch, něco ve mně hodí zpátečku, jakoby mě to zmrazí a já ztratím potřebnou energii k tomu, abych se přehoupla přes pomyslný poslední kopec k vrcholu.)
  • Podvědomým čekánímna matčino svolení nebo souhlas než převezmeme život do vlastních rukou a postavíme se na vlastní nohy.

Jaký je vztah mezi mateřským zraněním a Bohyní v ženě – Probuzenou ženou?

V poslední době se hodně mluví o ztělesňování božského principu v ženě a fenoménu „probuzených žen“.  Realita je taková, že nemůžeme být silnou schránkou ženské božské síly, dokud jsme v sobě nenašly místa, ze kterých jsme ženskost vykázaly nebo kde se cítíme odděleny od své ženské síly.

Pojďme tomu čelit: Náš první kontakt s Bohyní byl prostřednictvím naší matky. Dokonalá, bezchybná matka. Ikona, která je v našich dětských očích naprosto ideální a správná. Každé její slovo, její čin je pro nás pravdivý. Věříme jí vše, co vyjde z jejich úst. Ona je ta první, která formuje naše představy o světě, spravedlnosti a vztazích.

Dokud v sobě nenajdeme odvahu zlomit tabu mezi matkou a dcerou a čelit bolesti, kterou jsme zažily ve vztahu k naší matce, božská síla ženy zůstane jen pouhou pohádkou, sněním o záchraně matkou, která nepřichází.  To nás drží v duchovní nezralosti. Musíme oddělit lidskou matku od archetypu, abychom byly skutečnými nositelkami energie. Musíme přepracovat nefunkční a chybné struktury v nás samých, abychom následně mohly vytvořit nové struktury a ty si udržet. Dokud to neuděláme, zůstaneme zaseknuté v určitém limbu, ve kterém má náš potenciál a ženská síla jepičí život a jediným vysvětlením pro naši tíseň a nesnáze, které dává smysl, je obviňovat  z našeho příkoří či neštěstí ostatní.

Jestliže odmítneme uznat dopad mateřské bolesti na naše životy, zůstáváme na určité úrovni stále dětmi.

Uskutečnit svůj plný potenciál a začít si plně důvěřovat vyžaduje, abychom se na náš vztah s matkou podívaly bez iluzí a našly odvahu oddělit naše vlastní individuální přesvědčení, hodnoty a myšlenky od jejich. Vyžaduje, abychom hluboce a plně prožily smutek z toho, že jsme musely být svědky trvalé bolesti našich matek a zpracovaly naši vlastní bolest, kterou jsme opakovaně snášely jako výsledek. Je to pro nás obrovská výzva a zároveň jediná cesta ke skutečné svobodě a uvolnění naší božské síly v nás. Jakmile procítíme tuto bolest, můžeme ji transformovat a zastavit tím vytváření překážek v našem životě.

https://www.pinterest.com/pin/432838214159559592/
https://www.pinterest.com/pin/432838214159559592/

Takže, co se stane, když žena vyléčí své mateřské zranění?

Tím, že vyléčíme mateřské zranění, negativně formující síla je rozpuštěna, protože ženy už ve své rodové linii nepokračují v předávání poselství, aby jejich dcery zůstaly „malé“ a slabé, a tím udělaly jejich bolest snesitelnější. Bolest vycházející ze života v patriarchátu přestává být tabu. Nemusíme už předstírat a schovávat se za falešné masky, které zakrývají naši bolest.

Uvolněná a projevená bolest se stává uznávanou částí ženského pokolení, je přijata a zpracována. A přeměněna se nám vrací zpět do těla a duše jako moudrost a síla.

Čím více zpracujeme svá mateřská zranění, tím snáze dokážeme vytvořit bezpečné místo pro další ženy, které budou v léčení pokračovat a otevřou se své bolesti s naší tak potřebnou pomocí a podporou.  Matky a dcery budou moci spolu komunikovat beze strachu, že pravda o jejich pocitech zničí jejich vztah. Bolest už nebude potřeba potlačovat do temného stínu, kde se manifestuje jako manipulace, soupeření a sebe-nenávist. Naše bolest může být plně procítěna a přeměněna na lásku – lásku, která se projevuje jako intenzivní vzájemná podpora a hluboké sebepřijetí – a to nám dá svobodu být odvážné, autentické, tvořivé a pravdivé.

Až vyléčíme mateřská zranění, teprve pak uvidíme, jak ohromující a významný vliv má spokojenost mámy na život jejich dětí, zvláště v raném dětství, kde matka a dítě jsou stále jako jeden organizmus. Naše matky formují to, kým jsme: Naše přesvědčení vycházejí z jejich přesvědčení, naše zvyky začínají jako jejich zvyky, které po nich kopírujeme. (Pozn.: Jako děti se učíme pozorováním a kopírováním dospělých.) Tento proces je tak automatický a podvědomý, že je velmi těžko postřehnutelný.

Mateřské zranění se nemusí nutně vztahovat na vaši matku. Je to i proces přijetí sebe sama a svých darů beze studu. Je to o zbavení se strachu ze svého světla, své síly.

Mluvíme tady o mateřském zranění, protože je v něm uložena rozhodující část naší sebe-aktualizace (uskutečnění/obnovení) a taky svolení k otevření se a přijetí naší vnitřní síly a potenciálu, ke kterému jsme v současné době okolnostmi v našem životě tlačeny.  Léčení mateřského zranění je v zásadě o uznání a respektování základu, který pro nás naše matka vybudovala, abychom se mohly plně soustředit na tvoření našeho jedinečného života, po kterém skutečně toužíme a uvědomění si toho, že JSME SCHOPNY tvořit.

Co získáme, když se vyléčíme z mateřského zranění?

  • Budeme daleko lépe zvládat své emoce. Budeme schopny v nich vidět zdroj moudrosti, informací
  • Budeme mít zdravě postavené hranice, které nás budou podporovat v  sebe-uvědomění a obnovení našeho nejvyššího a nejlepšího já
  • Vybudujeme v sobě pevnou „vnitřní matku“, která bude bezpodmínečně milovat, podporovat a utěšovat mladší části našeho já
  • Budeme se vnímat jako způsobilé. Budeme žít v pocitu, že vše je možné, že můžeme dělat, cokoliv chceme a být kým chceme být. Budeme otevřeny zázrakům, své intuici a vnitřnímu vedenía připraveny přijmout všechny dobré věci, které na náš čekají
  • Budeme v neustálém kontaktu s naší „vnitřní bohyní“, která se bude projevovat ve všem, co uděláme
  • Budeme schopny hlubokého soucitu se sebou i s ostatními
  • Nebudeme se brát tolik vážně. Přestaneme se ohlížet na to, jestli je v pořádku být v pohodě – jestli to náhodou někomu nevadí. Už nebudeme potřebovat dokazovat ostatním, že za něco stojíme
  • Budeme důvěřovat životu, že nám přinese to, co potřebujeme
  • Budeme se cítit bezpečně a pohodlněve vlastní kůži
  • Svobodu být sama sebou
  • A mnohem více…

Tím, jak se zapojíme do procesu léčení, sejmeme postupně tlustou mlhu projekce, která nás drží zaseknuté a paralyzuje nás. A dokážeme jasněji vidět, ocenit a milovat samy sebe.  Zbavíme se břemena bolesti našich matek, které nás dělají malé a slabé.

Můžeme sebevědomě vplynout do našich životů s energií a životní silou, která nám pomůže dosáhnout toho, po čem toužíme a tvořit naše sny bez pocitu studu nebo viny, ale s vášní, silou, radostí, jistotou a láskou.

https://www.pinterest.com/pin/459437599468511066/
https://www.pinterest.com/pin/459437599468511066/

Asi každému člověku poprvé zlomila srdce jeho vlastní matka – byl zraněn ženským principem. A skrze proces léčení tohoto zranění naše srdce znovu povstanou ze stavu nuceného kompromisu ochrany před zraněním a strachu z nepřijetí do nové úrovně lásky a síly, která nás spojuje s božským srdcem Života jako takového. A od té chvíle jsme propojeny s archetypálním, kolektivním srdcem, které žije v každé živé bytosti a jsme nositeli a přenašeči skutečného soucitu a lásky, kterou náš svět teď tak moc potřebuje.

Mateřská zranění takto můžeme vnímat jako příležitost a iniciaci do božího ženského principu. Proto je pro ženy tak významné vyléčit své mateřské zranění: Vaše osobní vyléčení a znovu-obnovení spojení se Srdcem života, Ženským principem, ovlivní nás všechny a podpoří naši kolektivní evoluci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Empatie pro mě znamená schopnost naladit se na pocity druhého člověka a mluvit o nich jeho vlastním jazykem. Je to umění cítit, co prožívá a zároveň si být stále vědom toho, že to nejsou mé pocity, ale jeho.

ČTYŘI KVALITY EMPATIE

  1. Ochota vnímat situaci z jiného úhlu pohledu – podívat se na ni očima druhého člověka a vidět ji jako pravdivou pro něj, i když já sama ji vnímám odlišně.
  2. Schopnost vnímat situaci bez analýz, hodnocení a soudů, které vytváří má mysl – zůstat objektivní.
  3. Ochota vcítit se do pocitů druhého člověka a „ochutnat“ je. Být zvědavý na to, co asi člověk v dané situaci může cítit a co může potřebovat? Vodítkem nám můžou být právě naše vlastní zkušenosti.
  4. Schopnost a ochota bavit se o pocitech s druhými. Mluvit o tom, co asi cítí a co potřebují, aniž bychom jim vkládali do úst naše vlastní interpretace myšlenek.

Abychom byli schopni empatie, je důležité začít u sebe – SEBE-EMPATIÍ.
Dokážeme-li být v kontaktu se svými pocity a potřebami a uvědomovat si podněty, které vedou k našim reakcím na danou situaci – dokážeme to stejné i u ostatních.

Video, které jednoduše vysvětluje, co je empatie:

Nenásilná komunikace

Marshall B. Rosenberg, zakladatel modelu nenásilné komunikace s jeho symboly.
Žirafa jako symbol empatie a šakal jako symbol kousavého vyjadřování, které vede k nedorozuměním.

Nenásilná komunikace je založená na předpokladu, že všichni lidé jsou schopni soucitu a uchylují se k násilí jen tehdy, když už nevidí jinou možnost, jak uspokojit své potřeby. Připomíná nám, že každý z nás má od narození přirozenou schopnost spolupráce a spojení s druhými lidmi (umění empatie), které jsou postupně potlačené vlivem společnosti, ve které se vyjadřování pocitů vnímá jako projev slabosti a vyjádření potřeby jako sobectví. Nenásilná komunikace nás osvobozuje od našich zažitých vzorců chování v komunikaci s druhými i v komunikaci samých se sebou.

Nenásilná komunikace nás učí:

  • Jak naše myšlenky, přesvědčení, soudy, hodnocení, analýzy a OČEKÁVÁNÍ přispívají ke zkreslování prožívané situace a tím pádem k nedorozuměním a konfliktům
  • Jak získat spojení s tím, co se děje v našem nitru i v nitru našeho partnera, dítěte, rodiče, kamaráda nebo kolegy
  • Naslouchat očima, ušima i srdcem
  • Bezkonfliktně vyjádřit, co cítím a co potřebuji beze studu či strachu z odmítnutí nebo zesměšnění

Využívání principů nenásilné (též empatické) komunikace vede k minimalizaci nedorozumění a k rozvoji empatie vůči sobě i druhým. Rozvíjí soucit, zjemňuje člověka tím, že snižuje agresivitu, léčí a posiluje vztahy.

Jsem trpělivá průvodkyně, která respektuje Tvou osobnost a autentičnost.

Za klíčové nástroje své práce považuji vzájemnou důvěru, empatii a naslouchání druhému ušima, očima i srdcem.

Mám osobní zájem na Tvém úspěchu, proto se Tě vždy budu snažit motivovat a dostat z Tebe maximum pro změnu, pro kterou jsi se rozhodl/a. Těší mě vidět člověka zvládat výzvy. Je to neuvěřitelně posilující oboustranný zážitek. Je to energie, která dává sílu měnit a posouvat věci vpřed.

Prošla jsem intenzívním výcvikem koučovacích dovedností, včetně tréninku intuitivního koučování, u společnosti Results Coaching Systems. Ta vyučuje specifickou formu koučování zaměřenou na hledání řešení.

Mám za sebou absolvování několika kurzů nenásilné komunikace včetně mezinárodního intenzívního výcviku, dále kurzy vyjednávání, argumentace a přesvědčování, Focusingu a práce s motivací.

Sama se účastním prožitkových sebe rozvojových seminářů, vzdělávám se v oblasti psychologie, studovala jsem tibetský buddhismus a studuji tradiční čínskou medicínu, která mně inspiruje svým celistvým přístupem k léčení člověka. Neustále rozvíjím své znalosti a dovednosti.

Absolvovala jsem meditační odloučení v Anglii, které mi, kromě jiného, pomohlo získat větší kontakt se svou intuicí a prohloubit dovednost empatie, mám za sebou týdenní pobyt ve tmě a dále pokračuji v meditačních a relaxačních cvičeních.

Za nejpřínosnější výcvik však považuji praxi – vlastní zkušenosti a prožitky, během kterých jsem měla a stále mám možnost vyzkoušet to, co se učím a co předávám dál.

Během naší spolupráce Tě budu podporovat k samostatnosti v hledání řešení problémů, ne k závislosti na mé osobě. Formu provázení budu intuitivně přizpůsobovat Tvému aktuálnímu rozpoložení a potřebám.

Někdy budeme pracovat strukturovaně a logicky, jindy budeme tvořit představy a vizualizovat si situace a taky se spojíme s Tvými skutečnými pocity a necháme promluvit Tvou autentičnost. Zvolené téma buď prodiskutujeme, nebo si odpovědi na své otázky najdeš skrze řízenou meditaci.

Pomůžu Ti myslet, nebudu Ti říkat, co máš dělat.
Pomůžu Ti překlenout rozdíl mezi tím, kde jsi teď, a kde chceš být za určitý čas.
Díky naší spolupráci budeš moci převzít zodpovědnost za svůj život. Naučíš se řídit svůj život tak, jak chceš TY. Ty budeš rozhodovat, kterým směrem se vydáš.
Síla, kterou během naší cesty získáš, Ti pomůže zjemnit strach ze změny a nejistoty, které Tě dříve svazovaly a omezovaly.
Zažiješ energetizující pocit ze sebepoznání, ze svého rozvoje a z objevování nových možností.
Cesta změny a s tím spojené sebepoznání zvýší Tvůj pocit vlastní hodnoty, který se odrazí jak ve vztahu s okolím, tak na Tvém sebevědomí.

Ctím zásady etického kodexu International Coach Federation. Veškeré informace sdělené během našeho setkání a materiály, se kterými budeme pracovat, jsou důvěrné.

Myslím si, že kdybych bez podrobnějšího popisu přeložila jednoslovně anglický pojem EMPOWERMENT, ztratil by většinu svého významu, který se pod ním skrývá. V překladu článku označuji Empowerment jako posilování důvěry ve vlastní schopnosti nebo rozvinutí potenciálu. Empowerment můžeme taky chápat jako “postavení se na vlastní nohy”  nebo jako dovolit si rozhodovat sama za sebe a nést za svůj život zodpovědnost.

Asi nejpřesnější definice slove Empowerment, který jsem našla je následující:

  • Být si vědom vlastní možnosti rozhodnout se,
  • Mít přístup k informacím a zdrojům,
  • Mít více možností na výběr (nejenom ano-ne, buď- a nebo),
  • Asertivita,
  • Pocit, že můžu něco změnit (mít naději),
  • Myslet kriticky a umět se podívat na věci z různých úhlů,
  • Poznat a naučit se vyjadřovat svůj vztek,
  • Necítit se osaměle, cítit, že někam patřím,
  • Pochopit, že lidé mají svá práva,
  • Mít možnost ovlivňovat svůj život a společenství, kde žiji,
  • Učit se dovednostem, které považuji za důležité,
  • Ovlivňovat pohled druhých na moje vlastní možnosti,
  • „Nezůstat stát v koutě“,
  • Osobní růst a vývoj je nekonečný,
  • Budování pozitivního sebeobrazu a překonání „stigmatu“.¨

Zdroj:  „A Working Definition of Empowerment“ od amerického psychiatra Judiho Chamberlina

Význam anglického slova Power dynamics

Síla, která působí ve vztahu na podprahové úrovni a formuje jej – směřuje člověka buď do pozice vedoucího nebo následujícího, resp. pozice nadřazeného a podřazeného. Je to síla, která vytváří ve vztahu nerovnováhu.

Může i představovat způsob, jakým se mocenské vztahy mění působením vnitřních a vnějších sil.