Ať už se dnes individualizmus prosazuje sebevíce, jsme původem lidé skupinoví. Našim bezpečným domovem byla tlupa. Abychom v tlupě přežili, museli jsme se naučit přizpůsobit se potřebám celé tlupy. Vyhovovat. Jinak by nás tlupa vyloučila a nás by venku sežral šavlozubý tygr.

V našich genech koluje pradávný instinkt přežití, to je ta nejzákladnější potřeba evoluce – přežít, aby přežil náš druh.

Jako bezbranné miminko jsme plně závislí na péči naší tlupy – rodiny. Hlavně matky. Právě naše matka je Tou, která naplňuje naše potřeby – ať už hmotné jako jídlo, teplo, sucho, tak duševní – láska, přijetí, bezpečí. Bez těchto uspokojených potřeb by dítě časem dokonce mohlo zemřít (jsou na to i výzkumy). Naše přežití je závislé na lásce a péči naší matky, naší tlupy.

Jenže – láska má mnoho podob. A my se tu svou podobu lásku učíme ve své tlupě. A to zrovna nemusí být forma lásky, jakou opěvují básnici nebo muzikanti. A co se taky naučíme je, si lásku zasloužit. Potřebujeme ji, abychom přežili – nezapomeňte.

Matka s otcem nám předávají takovou podobu lásky a vzájemných vztahů, jak se to naučili od svých rodičů. To od svých rodičů získáváme první vnímání sebe sama, naší osobnosti. Tím, jak se naše osobnost vyvíjí, testujeme jejich hranice, ochutnáváme jejich přízeň. Zjišťujeme, co se jim líbí a co ne. A máme první zkušenosti s projevováním sebe sama. A vznikají první vnitřní konflikty.

Náš instinkt nám velí A, ale rodiče velí B. Co si vyberu? Pokud žiju v prostředí, kde se necítím příliš v bezpečí a necítím lásku ze strany svých rodičů tak, jak potřebuji (o tom je celá série knih Garyho Chapmana – 5 jazyků lásky), půjdu automaticky cestou B s očekáváním, že rodiče budou spokojeni a já získám lásku. A tak se naučím přizpůsobovat se své tlupě a potlačovat své vlastní pocity a potřeby.

Pokud se rozhodnu pro svou cestu, hrozí, že zažiju nesouhlas rodičů v různých formách. Každopádně výsledkem bude pocit viny, že ubližuji svým chováním rodičům a tím pádem je přece nemám ráda – ale já je přece mám ráda, jen si chci dělat věci po svém… A tak se stydím a zlobím sama na sebe, protože … mám být přece hodná a poslušná holčička…

Většina z nás byla vychovávaná na podkladu viny a trestu. Pocity hanby, studu a ponížení nám jsou blízké. Naše hodnota se stala závislá na tom, jak nás vnímají druzí.

Dlouhodobě zažívaný rozpor mezi tím, co cítím a co potřebuji a co po mě chce moje tlupa, vede k pocitům méněcennosti, sebedestrukci, zlosti na sebe a nízké sebeúctě.

A protože vnější svět je zrcadlovým odrazem našeho vnitřního světa, to, jak se k nám chovají lidé v našem okolí – nám ukazuje, jaký vztah máme sami k sobě. Když cítím, že mě lidé nerespektují, neberou vážně (a upřímně, každý z nás touží po tom, aby ho druzí respektovali, protože je to opět způsob, jak být přijat v tlupě a přežít – ach ty instinkty), je to hlavně proto, že si nejsem já sama sebou jistá a nerespektuji sama sebe. Má vnitřní nejistota se odráží na nedůvěře v mé návrhy, v názory v mém okolí.

Prostě platí – jak moc si vážíš sama sebe, tak moc si tě váží druzí. Nebo – milovat dokážeš jen tolik, nakolik miluješ sama sebe.

A teď diskutujme.
Úryvek z knihy Ta, která si rozumí