Musíš se mít ráda, jinak se ti v životě nebude dařit.
Když se nebudeš mít ráda, tak tě nebude mít rád ani partner, ani přátelé, vlastně nikdo, protože venkovní svět je odrazem toho vnitřního.
Nesmíš si nadávat, musíš být na sebe hodná.
Nesmíš být na sebe tak tvrdá. Buď na sebe mírná.
Musíš to a nesmíš toto.
Tyhle věty jsem si říkala a někdy ještě říkám, abych si udržela pozitivní a láskyplný přístup k sobě samé. Sama jsem tyhle věty říkávala svým kamarádkám, klientkám, ženám na seminářích.
A k čemu mi byl tento přístup dobrý?
Leda tak ke zvýšení agrese vůči mně samotné.
Byla jsem naštvaná na sebe za to, že jsem na sebe naštvaná.
Naštvaná, protože jsem nezvládla to anebo tamto.
Že nevypadám tak, jak bych chtěla.
Že se mi věci nedaří tak, jak si představuji.
Že jsem zklamala. Třeba partnera nebo rodiče.
Že nejsem dost dobrá (ve svých vlastních očích).
Že toho nestíhám tolik, co jiní.
Že mi něco nejde.
Že nevím, co chci.
Ale já nesmím být na sebe naštvaná, protože to není dobré. Pro mou pleť, pro mé orgány, pro mé zdraví, pro mou budoucnost.
Tíha protikladu tlačí mi na hlavu, tlačí mě k zemi, kde pomoci není
V takovém prostoru se nedokážu mít ráda. Nemám na to sílu. Potřebuji pomoc.
A tak hledám, studuji, čtu knihy, chodím na semináře, terapie. Pokouším se držet rad. Zkouším cvičení na sebelásku.
Stojím před zrcadlem, dívám se na sebe a říkám si: „Jsi krásná“. „Miluji Tě.“ Pokouším se o úsměv. Vypadá to děsně. Je mi z toho špatně.
Maska, která se na mě usmívá do zrcadla. Ale v srdci prázdnota, most k sobě rozbořený. Smutek a lítost smíchaný s frustrací, hněvem a bezradností.
Nikdy to nedokážu. Kořeny hořkosti vůči sobě jsou tak hluboké.
Musím se mít ráda. Ale chci se mít ráda? Chci. Opravdu? Nevím. Možná…
Kam s veškerou tou agresí a nespokojeností vůči sobě?
Když jsem naštvaná na někoho jiného, tak mu to buď povím, nebo si na něj postěžuji někomu dalšímu. V extrémním případě to nechám v sobě kvasit.
Jenže když jsem naštvaná na sebe, tak co udělám? Dá se postěžovat si sama na sebe tak, aby se mi ulevilo? Je to jako přehazovat si horký brambor mezi levou a pravou rukou. Já ten horký brambor potřebuji hodit někomu jinému nebo klidně na zem. Chci se ho zbavit.
Dokážu si postěžovat sama na sebe někomu jinému? Blízké kamarádce snad ano. A uleví se mi? Mě osobně ne. Je mi ještě hůře – zase jsem to udělala. Pošpinila jsem sama sebe neúctou, kritikou, hněvem.
A tak se ptám a zároveň si odpovídám:
>> Dokážeš mít ráda někoho, koho vlastně neznáš?
ASI NE.
>> Někoho, kdo dělá věci, kterým nerozumíš, a někdy tě dost nepříjemně překvapí?
TO ASI NEPŮJDE.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo se o tobě vyjadřuje nehezky?
UF, TO FAKT ASI NE. Bolelo by mě to.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo tě nepodpoří, na koho se nemůžeš spolehnout?
ASI NE. Nemohla bych mu důvěřovat.
>> Dokážeš mít ráda někoho, kdo ti nedůvěřuje a není k tobě upřímný?
VŮBEC. UPŘÍMNOST JE PRO MĚ DŮLEŽITÁ.
Tak jak pak můžeš mít ráda sama sebe, když:
>> se neznáš
>> sama sebe podrážíš
>> zraňuješ se slovy i činy
>> když se nepodpoříš
>> nedůvěřuješ si a nejsi k sobě upřímná…
Láska v našem světě je jen těžko bezpodmínečná. Milovat se učíme. Stejně jako se učíme vzájemně si důvěřovat. Učíme se důvěřovat i sami sobě.
Kdysi se manželské sňatky dohadovaly bez vědomí nebo přímého souhlasu hlavních aktéru. Vlastně vás prodali do jiné rodiny.
Někdy se manželé poprvé viděli až u svatebního obřadu. Nebylo na výběr. Manželství začínalo strachem z nepoznaného. Ztrátou svobody.
Někdy se cítím jako nedobrovolně prodaná do svého těla. Do svého Já. Nemůžu od sebe utéct. Musím se naučit sama se sebou žít. Jako dva prodaní manželé.
A tady mám na výběr. Buď se naučím s „tím druhým“ žít, a přijmu jej takového, jaký je. A naučím se vychutnávat si život i s tímto „otiskem“ anebo snad, po nějaké době, si zvyknu a možná se i zamiluji.
Anebo to vzdám. Budu žít svůj život s touto křivdou a utrpením. Každý den bude těžší a těžší. Až se nakonec utrápím.
Volba je na mě.
Můj proces začal v okamžiku, kdy jsem si nejen uvědomila, že samu sebe neznám, ale hlavně si to procítila a přijala tuto skutečnost jako prostý fakt
Už uvědomění, že se nemusím mít ráda TEĎ, mi přineslo velkou úlevu.
Uvolnění, které se změnilo v rozhodnutí poznat nejprve sama sebe. Do detailu.
Naučit se důvěřovat si. Důvěřovat svým instinktům. Svému srdci.
Začít samu sebe podporovat.
Naslouchat svému nitru se zájmem a dětskou zvědavostí.
Přijmout svou nedokonalost. Lenost. Strachy. Limity.
Roste důvěra samu v sebe.
Podporuji se, když je mi těžko.
Naslouchám svým slzám.
Se zvědavostí se pozoruji u všech aktivit.
„Jaká jsi“, je otázka, která mě doprovází na cestě mým životem.
Je toho tolik, co můžu objevovat.
A čím více se zajímám o sebe, věnuji si pozornost, tím více se cítím živá, spokojená, přijímaná.
Méně se na sebe zlobím, odpouštím si své nedokonalosti a chyby. Chráním sama sebe a své potřeby.
Nestane se to přes noc. A možná ani za měsíc. Ale jednou to přijde. Ta radost z toho, že jsem, kdo jsem.
K mému životu.
Cítím, že jsem stále blíž a blíž.
Cítím vůni domova a bezpečí.
