Tělo moje, děkuji Ti.
Děkuji Ti za to, že jsi vydrželo trpělivě čekat na den, kdy si uvědomím, jak moc Ti ubližuji tím, co jím, co dělám, jak žiju. Až si uvědomím důležitost toho, jak společně strávíme náš den. Bude-li nám to ku prospěchu nebo ke zkáze.
Ano, byly doby, kdy jsem byla přesvědčená, že jíst jídlo v klidu za stolem je jen ztráta času. Kdy kvalitní, uvařené jídlo z čerstvých surovin je zbytečnost – přece stačí kus chleba s máslem, aby nebyl cítit hlad – a jedeme dál. Ó, jak hloupá jsem byla, jak hloupá. Zmasírovaná televizní reklamou, zabíjela jsem Tě pomalu studenými jogurty ráno, pizzou odpoledne a zeleninovým salátem večer – abych byla štíhlá. A výčitky ze snědené čokolády nebo zákusku jsem pracně vyháněla na běžeckém trenažéru v posilovně. Jít spát před půlnocí? Nejsem přece dítě. Prohýřené noci, zábava podpořená alkoholem, a ráno do práce. To „byl“ život!
Žila jsem život spáče, který se nepotřebuje hýbat a pokud ano, tak přesně podle trendu – běh nebo fitko. Odpusť mi, že jsem ignorovala Tvé signály, volající po změně. Odpusť mi, že jsem Tě nutila do výkonů, které byly nad Tvůj limit, a zlobila se, když už jsi nemohlo dál.
Myšlenkami, kterými jsem nám oslabovala orgány a které vytvářely tolik zbytečných emocí. Dusila jsem Tě potlačovanými, nezpracovanými emocemi a divila se, když mi najednou přestalo trávit a nemohla jsem nic jíst, nebo když jsem najednou začala přibírat a čím více jsem se omezovala v jídle, tím více jsem kynula… Když jsem Ti hořečnatým přemýšlením o minulosti nebo budoucnosti nedala v noci pořádného a kvalitního odpočinku a pak se divila, že ráno nemáš sílu vstát a fungovat…
Tělo moje, děkuji Ti za životní lekci, díky které jsem pochopila, že cesta, po které jsem se vydala, nikam nevede. Jsem vděčná za příležitost poznat Tě a pochopit, že bez Tebe nejsem nic.
Dnes k Tobě cítím velkou úctu.
Jsi chrámem mé duše, mým útočištěm, bezpečným přístavem a energetickým zdrojem, ze kterého můžu čerpat. Miluji Tě takové, jaké jsi.
Odpusť mi, prosím, můj hněv a zlost na Tebe za to, že jsi nebylo podle „mých“ představ – vlastně podle představ časopisů, televize a bohužel představ i mých blízkých.
Přijímám Tě takové, jaké jsi. Jsi přesně takové, jaké máš být. A já Ti děkuji, že jsi mi otevřelo oči. Naše společné oči.
Přeji Ti, abys po zbytek času, který nám tady na Zemi zbývá, mělo vše, co potřebuješ pro svou plnou spokojenost.
Slibuji Ti, že Tě budu chránit před nemocemi, pečovat o Tebe s láskou a pozorností a dám Ti vše, co budeš potřebovat – od kvalitního spánku, přes odpočinek, správný pohyb až po stravu a klidnou mysl.
Už se probouzím a naslouchám Ti, povídej…
Tělo. Chrám duše. Kancelář mysli. Živá schránka, která nás doprovází na naší životní pouti od narození až po smrt. Den co den. Reaguje citlivě na vše, co prožíváme, co se nám děje uvnitř i venku. Prosí o pomoc skrze bolest, nemoc. Děkuje nám skrze pružnost, uvolnění a zdraví.
Tělo. Jedno jediné v tomto životě. Mějme jej rádi takové, jaké je – odráží vše, čím jsme si v životě prošli. Pečujme o něj s láskou a úctou. Jiné už totiž v tomto životě nedostaneme…
