Měli jste někdy den, kdy jste si přáli umřít?
Jen zavřít oči a nic necítit?
Nevidět, nebýt viděni, nic neslyšet, zmizet a zapomenout?
Být zapomenuti?
Anebo naopak zůstat jako trpká a bolestivá vzpomínka v srdcích blízkých, kteří nám tolik ublížili?
Já ano. A nebyl to jen jeden den. Ve svém životě jsem zažila hodně situací, kdy jsem si přála umřít.
Byly to situace, ve kterých jsem se v DLOUHODOBĚ CÍTILA NEDOBŘE. Bylo mi ZLE. Fyzicky i psychicky. Skoro jsem nemohla jíst, nemohla jsem spát, nedokázala myslet na nic jiného než na to, co se děje a jak si s tím neumím poradit. Jak moc jsem tehdy chtěla, aby mi někdo pomohl, řekl, co mám udělat, vyřešil tu situaci za mě. Aby se stal zázrak. Nestal se.
Cítila jsem osamělost, smutek, křivdu, zradu, nepochopení, frustraci, a hlavně velkou BEZRADNOST. A tento balík pocitů mi ležel na srdci i na žaludku jako obrovský shluk slizu a blokoval tok mé životní síly.
Vzpomínám si na večery, kdy jsem ještě jako dítě ležela v posteli a představovala si, jak umírám. Jak tu nejsem. Jak je z toho mé okolí překvapené. Možná smutné. Ona umřela. Proč?
Proč jsem chtěla zemřít?
Vždy, když jsem si představovala, že jsem mrtvá, byla jsem v situacích, které se mi jevily jako bezvýchodné. A jediným řešením, které jsem si uměla představit, byla moje smrt. Strategie úniku k představám o smrti a umírání v situacích, ve kterých mi bylo nedobře, mi pomáhala přežít, respektive přežívat od mého dětství až do dospělosti, kdy se z představy stala realita. A tehdy jsem uviděla kousek ze svého destruktivního programu, který jsem si za ta léta vytvořila. A uvědomila jsem si, jak mocnou sílu mají naše myšlenky a představy. Mohou tvořit a mohou také ničit. A s tímto vědomím jsem se mohla rozhodnout, jakým směrem budu směřovat svůj život. Budu se dál ničit? Anebo začnu jinak?
Rozhodla jsem se začít jinak. Ale zjistila jsem, že to nejde. Že návyk na destruktivní myšlení o sobě a svém životě je mocný. Silnější než mé odhodlání myslet jinak.
Vyzkoušela jsem různé cesty a metody, jak pracovat s myšlenkami. Když mi bylo dobře, fungovalo to. Ale jakmile jsem se opět dostala do situací, ve kterých jsem se cítila nedobře a neuměla si s nimi poradit, moje destrukce byla zpátky v plné síle. A vždy mi trvalo nějaký čas, než jsem si své myšlenky vůbec uvědomila a horko-těžko je zastavila. A někdy to prostě nešlo zastavit vůbec a já se vezla na té vlně, dokud sama nenarazila na pobřeží a nezmizela jako pěna v písku.
Včera jsem si přečetla větu, kterou prý vyslovila Máří Magdaléna: Touha po smrti je jen obrovská touha duše po Životě. Skutečném životě. Tato věta do mne udeřila jako palice do obrovského gongu. Celé nitro se rozvibrovalo pochopením. Velkým AHA. Oči se mi zalily slzami úlevy a porozumění.
Představa smrti pro mě znamenala MOŽNOST ODEJÍT ZE SITUACE, která mě bolí, kterou už nechci zažívat. Jenže odejít se buď bojím, nebo prostě nemůžu.
Jako malé dítě nemůžu odejít od rodičů, protože se mi nelíbí, jak se ke mně chovají a co mi říkají, protože jsem na nich závislá. Nemám sílu.
Jako teenager nemůžu odejít od rodičů, protože mě svazuje pocit viny, že jim tím ublížím, že si nevážím toho všeho, co pro mě dělají, jak se pro mě obětovali. A jsem na nich ještě závislá. Ještě nemám sílu a odvahu. Ale možná to aspoň zkusím.
A jako dospělá nemůžu odejít od rodičů, protože mě potřebují. Už nemám sílu a ani odvahu.
Jako dospělá nemůžu odejít od partnera, který mi ubližuje a se kterým je mi nedobře, protože se bojím, že mu tím ublížím já. A protože to jinak neznám. A to neznámo mě děsí.
Jako dospělá/lý nemůžu odejít………, protože…….. doplňte si sami….
Jako dospělí MŮŽETE. Můžete odejít. Můžete ale udělat i něco jiného. Porozumět těm lekcím, které se vám opakovaně vracejí do života a poučit se z nich. Uvidět věci v širších souvislostech. A hlavně – POROZUMĚT SOBĚ.
Dnes, když se mi opět spustí představy o smrti, všimnu si toho. A zůstávám zvědavá, co je za tím? Co je spouštěčem? Nezastavuji je. Cítím je, dýchám je. Vnímám – své myšlenky i situaci, která je spustila.
Byly a jsou to hlavně situace, kdy cítím křivdu nebo nespravedlnost ze strany mých blízkých, ke kterým cítím lásku. Nebo kdy cítím nesouhlas, který nedokážu projevit.
Moje duše volala a volá po změně. Nechce zažívat utrpení. Chce být svobodná a radovat se. Rozdávat lásku a lásku i přijímat. Chce se těšit ze života, byt autentická, být přijatá taková jaká je, … doplňte si sami dál, co chce vaše duše…
Abych unikla od bolesti, kterou mi slova a činy mých blízkých způsobovaly, utíkala jsem do světa představ o svém umírání. Jenže, tenhle útěk nic nezměnil. Bolest tam byla stále. A pomalu ve mně tvrdla a začala tvořit okolo mého srdce hradbu. Mou vnitřní ochranu před pocity, před bolestí. Ale taky i před radostí.
Nechci být zraňovaná od těch, kterým jsem otevřela své srdce. Od kterých potřebuji cítit lásku. Být chráněna. Cítit se v bezpečí, přijatá, pochopená, povzbuzovaná. Chci s nimi sdílet svůj život bez obav, strachů, pocitů viny a bez přetvářek.
Kdybych věděla tehdy to, co vím dnes, neváhala bych říct rodičům, co mě zraňuje bez výčitek. Protože jim tím dávám šanci uvidět svá vlastní zranění a vyléčit je. Jsme si vzájemně učiteli.
Kdybych věděla tehdy to, co vím dnes, neváhala bych opustit partnera, který trápil sám sebe i mě. Dát sobě i jemu svobodu a odpuštění. Nedokázali jsme od sebe odejít ne z lásky, ale ze závislosti na živení našich zranění. Chtěli jsme od sebe něco, co nám měli dát naši rodiče.
A když dnes vím to, co vím teď, dám si pozor, abych byla co nejvíce ve spojení se sebou a vnímala, co je ve mně živého a žádá si pozornost a péči. A dovolím si odvahu a důvěru, že můžu změnit situaci, ve které mi není dobře už jenom tím, že budu mluvit o svém prožívání a hledat podmínky, ve kterých mi bude dobře. A nemusím to hned řešit představami o smrti nebo odchodem.
A když dnes vím to, co vím teď, tak si dám pozor, abych se neobracela k sobě zády a přistupovala k sobě citlivě, s láskou a úctou, protože pak budu schopna to stejné dát i ostatním.
A když dnes vím to, co vím teď, dám sama sobě to, co mi nedali mí rodiče a nebudu to vyžadovat po svém partnerovi.
