JÁ! Tím teď nemyslím sebe, ale – TEBE – samotného čitatele :). Pokud je odpověď směřována na jiné osoby než na vás samotné, je to důkaz toho, že jste stále více zaměřeni na to, jak udělat druhé šťastnými. A kdo udělá šťastné vás? Kdo rozhoduje o vašem štěstí a spokojenosti?

To od nás samotných se odráží naše realita. Vše, co se nám děje, je projevem našeho vztahu sama k sobě.  Pokud jsme na sebe zlí, setkáváme se s lidmi, kteří jsou na nás zlí. Pokud si na sebe neuděláme čas, může se stát, že si na nás neudělají čas naši přátelé nebo rodina. Ve skutečnosti nám vnější svět nastavuje zrcadlo, které nám ukazuje, jaký vztah máme sami k sobě. Je to zpětná vazba, která se dá krásně využít k práci na sobě, k osobnímu rozvoji a sebepoznání.

Poznat sebe sama znamená otočit svou pozornost na sebe. „Ahoj. To jsem já. Čekám tu na tebe už od našeho narození. Kde ses tak dlouho toulal? Pojď, chci Ti ukázat svůj svět.“ I samotná podstata koučingu spočívá v přesvědčení, že veškeré odpovědi má člověk uloženy v sobě. Kouč mu jen pomůže najít k nim cestu. Máte odvahu podívat se, kdo jste? Upřímně si říct, jak moc jste pro sebe v životě důležití? Podívat se na to, co cítíte, co potřebujete, z čeho máte strach a jaká jsou vaše přesvědčení, vaše pravdy, které formují váš život?

Každý z nás se rodí jako originál. Jako Tabula rasa – nepopsaný kus papíru. A bohužel, většinou místo toho, aby nás naše společnost respektovala takové, jací jsme, a podporovala nás v naší přirozenosti, snaží se nás obalit jednotným papírem a co nejvíce nás univerzalizovat. Od dětství pomalu ztrácíme kontakt se sebou samým.

Začíná to už nevinným… buď velký chlap, nebo holčička, když si ublížíme a něco nás bolí. Snaží se nás přesvědčit, že to až tak moc nebolí, že to nic není. Ale bolest nám říká, „Tady něco není v pořádku, věnuj se mi. Dej mi svou pozornost.“ Místo toho zatneme zuby a držíme, až bolest utichne. Postupně otupíme ve vnímání toho, co nám tělo říká. Anebo na to máme zázračné růžové pilulky.

Stejné to je i s našimi potřebami a emocemi. Dítě zlobí, rozčiluje se, protože se mu něco nelíbí. Ale to se zase nelíbí rodičům nebo paní učitelce. „Nezlob, buď hodný, nebo Tě nebudu mít rád“. Učíme se lásku si zasloužit. Potlačit své potřeby nebo svou autentičnost, abychom vyhověli okolí a dostali, co potřebujeme – lásku, pozornost, přijetí. Ale tím se vzdalujeme sami sobě. Díváme se ven, na to, jaké nás chtějí mít rodiče, partneři společnost a cítíme vnitřní rozpor s tím, co doopravdy chceme. Strach z nepřijetí, z odepření náklonnosti, nás nutí obětovat svou individualitu a autentičnost.