Jaká je skutečná kletba Babylonu?

O stavbě obrovské Babylónské věže a o zmatení jazyků
Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. 
– Genesis 11,1-9 CEP

Příběh Babylonu mě inspiroval k zamyšlení se nad tím, jakou formou komunikujeme mezi sebou dnes, v době, kdy není problém naučit se jakýkoliv cizí jazyk. To by znamenalo, že akt Boha, zmatení jazyků, se člověku postupně daří překonat. Lidstvo se tedy může opět sjednotit a …. ono se tak neděje. Jak to? Jak je možné, že někdo, kdo ovládá plynule třeba tři světové jazyky, stále pořád naráží v komunikaci na nedorozumění a dostává se do konfliktů? Jak to, že i přesto, že se domluvíme různými jazyky, překládáme a tlumočíme, přesto si stále nerozumíme?
Nechci zde rozebírat pravdivost příběhu Babylonské věže, motivaci lidí ani motivaci Boha. Ať už byla jakákoliv a příběh skutečný nebo smyšlený, vnímám jej jako symbol pro nedorozumění. Možná síla činu Boha nespočívala v tom, že lidé začali mluvit rozdílnými jazyky, a proto si přestali rozumět a rozešli se po světě, nýbrž v tom, že Bůh zasadil do mezilidské nebo dokonce i vnitřní komunikace semínka analýzy, hodnocení, posuzování a soudů. Ty postupně vyklíčily, rostly a sílily, a vnesly tím mezi lidi svár a neporozumění. Lidé postupně přestali rozumět sami sobě, ztratili kontakt se svými potřebami a skutečnými pocity, které nahradily domněnky, přesvědčení, pocity viny nebo zlosti a ty přijali za svou jedinou pravdu. A pak už stačil krůček, aby svůj nový způsob komunikace začali projevovat ven, směrem ke svému okolí. Lidé se sobě začali odcizovat tvoříce si svou vlastní realitu podle toho, jak se cítili a co prožívali. Realitu, ve které byli lidé mnohdy spíše nepřátelé než přátelé.
Je toto snad skutečná kletba Babylonu? Kletba trvající tisíce let a kterou pomáhá postupně překonávat univerzální jazyk nenásilné komunikace? Návratem k empatii, soustředěním se na to, co opravdu cítíme a co skutečně potřebujeme, se učíme novému nebo dávno zapomenutému jazyku, kterým nabízíme naši potřebu jako dar. Dar, kterým nás může druhý potěšit a přispět tak ke vzájemnému obohacení. Je to jazyk, který nás jednou zase všechny spojí, a proto stojí za to se ho učit a učit ho. 

PS: A byl to opravdu Bůh, který takto zasáhl do osudu lidstva?