Před pár dny jsem byla v autobuse svědkem “jednostranného“ rozhovoru mladé ženy. Jednostranného proto, že žena telefonovala a tak jsem slyšela jen to, co říkala ona. Ne, nechtěla jsem to poslouchat, chtěla jsem si číst. Ale ten hovor byl plný tolika emocí: smutku, bezmoci, lítosti, frustrace, zklamání. Emocí, které vždy přitáhnou mou pozornost a čím více se snažím je ignorovat, tím více na mně doléhají. Prostě mozek přesměroval mou pozornost na tu ženu a mou snahu o čtení jednoduše sabotoval. A tak jsem poslouchala.
Jak velké musí být zoufalství ženy, že dokáže plakat v autobuse plném lidí? Ptala jsem se sama sebe já, která si tenhle “luxus“ nedovolí. Sledovala jsem po očku, jak si jednou rukou utírá oči i nos zmáčené pláčem, v druhé drží dvě tašky a zimní bundu a uchem si o rameno přidržuje telefon. Se zoufalstvím a bezradností v hlase mluvila o svém otci, který se utápí v sebelítosti, odmítá se o sebe starat a na ní, své dceři, vidí jen samé chyby.
Čím déle jsem ji poslouchala, tím více jsem cítila, jak moc by ta žena potřebovala mou pomoc. Ona potřebovala nejen vyslechnout, ale i zažít, že existuje někdo, kdo chápe, jak těžké to teď pro ni je. Potřebovala ukázat, že pocity, které svírají její vnitřnosti, pominou, jakmile pochopí zprávu, kterou se jí snaží sdělit. A já vím, jak na to. I když si mě sotva všimla, byla jsem tam s ní v té tmavé díře těžkých emocí, držela ji pomyslně za ruku a postupně ji pomáhala dostat se z té díry zase nahoru. Bohužel jen v mé mysli.
Víc jsem v danou chvíli udělat nemohla. Nedokázala jsem tu ženu oslovit a nabídnout ji pomoc s řešením jejího konfliktu s otcem. Dát ji do ruky svou vizitku mi přišlo jako narušení její intimity a rozhodně to není způsob, jakým bych chtěla dát druhým o sobě vědět. Stále na tu ženu myslím. Možná jsem byla jejím hovorem tak fascinována proto, že to byla příležitost pro nás obě. Já měla klíč, ona hledala řešení. Možná jsem propásla příležitost spojit tu ženu s jejími nenaplněnými potřebami a ukázat ji cestu, jak se znovu sblížit se svým otcem.
Zážitek z autobusu mě inspiroval k tomu, abych začala psát blog o všem, co se mnou rezonuje, protože věřím, že po světě chodí mnohem více lidí, kteří se cítí být ztraceni nebo utopeni ve svých emocích, nesnášejí konflikty a touží po porozumění. A možná právě mé příběhy jim pomůžou vidět cestu tam, kde by předtím viděli jen neprostupnou džungli. A třeba jste právě VY ten někdo, kdo dnes díky mým slovům, půjde spát s pocitem, že všechno dobře dopadne.
Chci vám ukázat, jak spolu můžeme mluvit bez výčitek, obviňování, urážek nebo urážení se. Jak si nebrat věci osobně a zůstat vnímavý k sobě i k druhému. Chci vám ukázat, jak můžete stavět mosty porozumění mezi sebou i v případě, že ta druhá strana je k vám otočena zády. To vše na konkrétních příbězích z mého života, z mé praxe nebo z rozhovorů, které mé uši zachytí. Ty příběhy najdete tady na blogu, v mých eBoocích, ale i na mých seminářích.
Přečtěte si můj příběh, ve kterém vysvětluji, proč právě já považuji za životně důležité umět spolu mluvit a jak mě vážná nemoc postrčila k tomu, abych začala jednat.
Snad proto, že mým životním tématem je komunikace, přitahují mou pozornost konverzace lidí na veřejnosti. Zajímá mě, jak se k sobě lidé chovají, jak spolu mluví, dívám se na řeč jejich těla. Jeli-li v souladu s tím, co říkají nebo v protikladu. Snažím se naladit na to, co uvnitř prožívají, když mluví tak, jak mluví, odhadnout s čím jsou nespokojeni a přemýšlím, jak bych jim mohla pomoci najít zase cestu k sobě.
Když se dívám na něčí hádku, vidím dvě zraněné lidské bytosti, jak se překřikují a navzájem obviňují za svou bolest tak, že neslyší sebe ani toho druhého. Ztrácí tím energii a radost ze života. Zbytečně.
