„Cítím se odmítnuta.“
„Ignoruješ mě.“
„Jsi sobec, myslíš jenom na sebe.“
„Nikdy mi nic sám od sebe nekoupíš.“
„S ničím mi doma nepomůžeš, děláš jenom nepořádek.“
Tyto výroky a mnoho dalších někteří z nás určitě někdy v životě už slyšeli nebo sami vyslovili. Jsou to však jen nešťastná vyjádření nenaplněné potřeby lásky a signál, že v nádrži lásky dochází “šťáva“.
Je to volání po lásce – po pozornosti, zájmu, sdílení a po ujištění, že jsme milováni.
Anna často opakovala svému manželovi Petrovi výčitku – “Ignoruješ mě!“ Když seděli spolu u jídla a Petr si četl knížku. Když se chystali jít spát, leželi spolu v posteli a… Petr si četl časopis. Anna toužila po společně strávené chvilce v objetí povídáním si, co přinesl den. Chtěla se s Petrem podělit o své prožívání a dozvědět se, jak se má on. Začala konverzaci a reakcí bylo hmmm nebo no jó. Jednoslovné odpovědi, jakoby bez zájmu o ni. Nebo jen na půl ducha přítomný Petr, když svou druhou polovinou sledoval televizi. Anna cítila, jak v ní roste napětí, jak se v ní hromadí frustrace z toho, že Petr prostě NEVIDÍ, že ona si chce povídat, sdílet. Občas její frustrace bouchla, Anna se naštvala, vyčetla mu, že ji ignoruje, že se cítí odmítnutá.
Petr se naštval, že je naštvaná ona na něj, vždyť ji přece poslouchá a výsledkem byla dusná, tichá atmosféra a dojem vzrůstajícího odcizení. Obava z upadajícího vztahu přiměla Annu pátrat po tom, jak její nespokojenost vyřešit.
Řešení našla v knize o pěti jazycích lásky. Uvědomila si, že nejvíce milovaná se cítí, když si hledí s Petrem do očí a povídají si. Když jí Petr věnuje veškerou svou pozornost. Když je tu s ní v daném momentu a nedělá nic jiného, než že ji mlčky poslouchá. A když se spolu drží za ruce nebo spolu leží v objetí. To jsou pro ni chvíle, kdy se cítí nejvíce milovaná. Anna pochopila, odkud pramení její pocity frustrace, které si překládá jako ignoraci ze strany Petra. Anna potřebuje pozornost a dotyky, aby se cítila naplněná láskou. Nikdy však Petrovi přímo neřekla, co přesně od něj potřebuje. Spíše čekala, že mu to dojde tak nějak samo.
Když už víme, jakým jazykem lásky mluví naše srdce a jakým projevům lásky nejlépe rozumí, můžeme se začít učit novému způsobu, jak požádat svého partnera o naplnění naší potřeby. Výčitku „S ničím mi doma nepomůžeš, děláš jenom nepořádek.“ si náš partner asi těžko vysvětlí jako prosbu o pozornost a spolupráci. Ale s výčitkou, kterou máme na jazyku, můžeme už pěkně pracovat. Můžeme se podívat, co se skrývá za ní. Jaká potřeba není naplněna? Získat kontakt se svými potřebami a porozumět jim, stejně jako je bezkonfliktně vyjádřit druhé straně, učí nenásilná komunikace.
Cestou z práce domů se Petr v duchu sám se sebou vsází, kolik minut od překročení dveří bytu uběhne, než mu Anna vyčte, že ji zase ignoruje. Sám je z toho smutný a zmatený. Nechápe, co se s ní děje. Vždyť ji často kupuje květiny, to přece dělá ženám radost. Nebo nedávno jí koupil náušnice, které se jí líbily ve výloze. Dokonce se snaží po každém společném jídle umýt nádobí, aby to nemusela dělat ona. A stejně má pocit, že ji nedokáže ničím uspokojit. Sám by potřeboval podpořit a slyšet od ní slova povzbuzení a díků za to, co pro ni dělá. Místo díků a pochvaly za to, co udělal, ale slyší jen výčitky za to, co neudělal.
Demotivovaný tím, jak se v poslední době jejich vztah změnil a ochladl, sedá si na gauč a pouští si televizi, aby si trochu oddychl od hektického dne v práci. Vidouc, jak si Petr sedá k televizi, aniž by se ji zeptal, jak se měla a co děti, Anně stoupá adrenalin, cítí zklamání a smutek. Na jazyk se derou slova o ignorování a odmítání.
STOP.
Anna se drží nově naučené dovednosti kontaktu se svými pocity a potřebami. Dává si dohromady prosbu o naplnění své potřeby lásky a zároveň dává Petrovi prostor na to se „přepnout“ na rodinný život. Po půl hodině netrpělivého přecházení po bytě si sedá k manželovi.
„Petře, ráda bych Ti něco o sobě řekla!“ začala nesměle Anna.
„Mohl bys mi prosím věnovat 10 minut bez toho, aby ses díval na televizi nebo si četl a jen mě poslouchat?“ Petrovi se sevřel žaludek. Co jsem zase udělal nebo neudělal? Říká si sám pro sebe a trochu podrážděně odpovídá: „Rád bych se dodíval na tento pořad, počká to 15 minut, prosím?“
Anna mlčky přikývne a nechává Petra o samotě. Petr už se na pořad ani nesoustředí, ostatně zájem o něj byl jen předstíraný, spíše hrál o čas, aby mohl zmobilizovat své obranné síly. Něco mu ale ve slovech Anny nesedělo. Přehrál si je v hlavě znova. „Chtěla bych ti něco o sobě říct.“ Hm, tak to asi nebude výčitka, uvědomuje si Petr a cítí zvědavost na to, co mu Anna asi chce povědět. Po chvilce vypíná televizi a jde za Annou.
„Řekla jsi, že mi chceš povědět něco o sobě,“ říká Petr opatrně Anně. „Ano,“ odpovídá Anna. „Tak poslouchám,“ říká Petr, sedá si naproti Anně a dívá se jí upřeně do očí. Anna cítí, jak ji Petrova náhlá plná pozornost rozrušuje a zároveň přitahuje. Je to přesně to, po čem tak dlouho touží. Vpíjí do sebe tento okamžik jako vyprahlá půda vodu. Úplně zapomíná na slova, které měla připravené. Z prožitku ji vytrhává Petrovo pozvednuté obočí naznačující čekání.
„Petře, když tě vidím sedět u společné večeře s knížkou nebo časopisem před sebou, tak jsem z toho smutná a je mi to líto. Potřebovala bych si s tebou povídat o tom, co se dělo během dne u mě, chtěla bych se dozvědět více o tom, jak ses měl ty. Zajímají mě detaily, nestačí mi slyšet, jen fajn. Je pro mě důležité sdílet události, které se nám dějí, když nejsme spolu.“
Anna zastavila proud svých slov v obavě, že je toho na Petra moc a sledovala jeho obličej ve snaze zjistit, jestli může pokračovat nebo raději mlčet. Petr chvíli mlčel a zpracovával slova, která slyšel.
„Zlatko, ale vždyť já tě poslouchám, i když si čtu knížku. Zvládám tě poslouchat i si číst.“ odpověděl Petr a pokračoval: „Ano, uznávám, že mé odpovědi jsou někdy strohé, nechci tě zbytečně zahlcovat detaily z práce, někdy nemám ani chuť o tom mluvit.“ Petr se omluvně usmál na Annu a chytil ji za ruce. Oba začali cítit, že se mezi nimi postupně začíná vytvářet spojení a otvírá se prostor pro důvěru a porozumění. Anně se ulevilo, že se Petr nenaštval. Jeho vlídné přijetí jejich slov dodalo Anně odvahu pokračovat:
„Uvědomila jsem si, že když si spolu povídáme a ty mě držíš za ruku a díváš se mi do očí, jako třeba teď, věnuješ mi tím celou svou pozornost. Díky tomu vidím jasně tvůj zájem o to, jak se mám a co prožívám. A zároveň když se mnou sdílíš své myšlenky a pocity, je to pro mě okamžik, kdy se cítím nejvíce milovaná a ve spojení s tebou, Petře.“ řekla na jeden nádech Anna a dodala: „Tohle mi moc chybí, Petře. Nechci se dělit o tebe s knížkou nebo televizí. Zároveň bych ráda respektovala tvou potřebu oddychu a klidu, když přijdeš z práce.“
Petr se usmál a Annu objal. Poté, co strávili chvilku v objetí, Petr se zeptal Anny, jestli má nějaký návrh, jak předejít takovým nedorozuměním v budoucnu. Anna byla potěšena, že Petr je otevřený hledání řešení, které bude vyhovovat oběma. „Napadlo mě,“ začala Anna, „dohodnout se, že společné večeře strávíme sdílením a povídáním si. A pokud se na to nebude jeden z nás cítit, tak to poví a dohodneme se, že si popovídáme jindy, třeba, než půjdeme spát.“ „To by šlo.“ souhlasil Petr. „A slib mi,“ pokračoval, „že až zase budeš cítit, že nemáš mou plnou pozornost, tak mě na to přímo upozorníš bez toho, abys mi vyčítala, že tě ignoruji, jo?“ „Ano!“ souhlasila nadšeně Anna a dala Petrovi pusu.
Petr vzal Annu kolem ramen, chvíli byl ticho a pak řekl: „Víš, Zlato, nevěděl jsem, jak je pro tebe důležitá moje plná pozornost a blízkost. Snažil jsem se ti projevovat lásku dárky nebo tím, že umývám nádobí a pomáhám ti s domácností. A přiznám se, že mě vždycky mrzelo, že jsi to brala jako samozřejmost.“ Anna téměř skočila Petrovi do řeči: „Vážím si tvé pomoci, Petře. Jen jsem si myslela, že to víš a že ti to nemusím říkat. Promiň.“
Petr se usmál a dodal: „Přál bych si od tebe slyšet, že si vážíš toho, co dělám. Potřebuju chválit. Dělá mi to dobře. A zároveň mám radost, když vidím, že ti dělám radost. A když to oceníš, mám chuť ti snést modré z nebe.“ Anna se usmála nad tou představou. „Tak pro Petra je důležité slyšet, že si cením jeho pomoci a všeho, co dělá pro rodinu. A možná taky bych ho mohla více podporovat v jeho snech a plánech.“ řekla si pro sebe v duchu Anna a pak to i nahlas zopakovala. „Přesně!“, postavil se nadšením Petr. „Potřeboval bych tvou podporu, je pro mě důležitá stejně jako je důležitá moje pozornost pro tebe. A potřebuju od tebe slyšet, že ti na mně záleží a máš mě ráda.“ dodal Petr.
Anna se postavila k Petrovi a objala ho. „Budu na to myslet, Lásko.“, řekla něžně a dala mu pusu do vlasů. „Děkuji.“, řekl Petr. „Jsem rád, že jsme si takto otevřeně popovídali.“ dodal.
Oběma se po tomto rozhovoru ulevilo a byli vděční za to, že si dokázali v klidu promluvit o věcech, se kterými nebyli spokojeni bez hádky a výčitek. Naopak, oba plně cítili a přijímali lásku toho druhého, jako by to bylo včera, co se do sebe zamilovali.
Tím, že budeme vnímaví k sobě i k druhým a naučíme se hovořit jazykem lásky našeho partnera, budeme schopni snadněji a rychleji vytvořit spojení s jeho/jejím srdcem. Tím, že se naučíme vyslovovat své prosby o naplnění svých potřeb jako návrh s možností volby a ne jako výčitku nebo příkaz, budeme schopni rozvíjet bezkonfliktní vztahy, posilovat vzájemnou důvěru a respekt. A co víc, když nás takto uvidí komunikovat naše děti, osvojí si hravě tuto dovednost a stane se součástí jejích života, jejich budoucnosti a budoucnosti jejich dětí.
