Příroda nedělá kompromisy. Nelpí na tom, co už ztratilo svůj význam a nechává volně přijít nové. Příroda tepe svým intuitivním rytmem, který dává i bere život. Rostlinám, živočichům.
Obdivuji schopnost přírody, jak se umí rozhodnout a neváhá. Spojena se svým vnitřním kosmem prostě ví, co je v danou chvíli správné a neváhá to uskutečnit i za cenu oběti a bolesti. Protože si věří a spoléhá se sama na sebe. Nehledá inspiraci u jiných, neptá se, co si o tom kdo myslí. Udržuje si svůj řád a neřeší, jestli to někomu vyhovuje nebo ne. Příroda je nadčasová. Pro ni náš čas neplatí. Jsme jen krátká etapa v jejím životě. Byla tu před námi a bude tu i po nás. Příroda se prostě rozhodne a koná. Protože ví, že jakékoliv rozhodnutí, které udělá, vede stejně do společného bodu. A to je zánik – smrt. A pak znovuzrození. Bod rozhodnutí je jako rozdvojka, která mi nabízí dvě alternativy, které mě nakonec zase svedou do jednoho bodu. Někteří říkají, že při každém rozhodnutí vytváříme paralelní realitu, která žije tím druhým rozhodnutím, pro které jsme se právě my nerozhodli. Takže, nevěšte hlavu, opominutá alternativa žije dál, v jiném světě, nic není ztraceno….
Na procházce jsem pozorovala tok řeky. Tekla v hlubokém korytě, přes větší a menší kameny, větve stromů. V jednom místě do řeky spadl strom a zůstal po něm jen velký pařez, který přehradil řece tok. A co udělala voda? Vybrala si, že obteče pařez zprava. A to taky udělala. Obtekla pařez zprava a po necelém metru se vrátila zpět do svého koryta a pokračovala v klidu dál jako před tím. Co by se asi stalo, kdyby se voda neuměla rozhodnout, kudy poteče?
V jednom lese tekla řeka. Její voda byla průzračná, křišťálově čistá. Z rána studená a odpočatá po nočním klidu a z večera prohřátá slunečními paprsky teplého léta. Pramene by okem nedohlédl, jejího konce jakbysmet. Jisté ale je, že svou vodou zásobovala rostliny a stromy ve svém okolí, nabízela svou vodu k osvěžení lesní zvěři a ptákům a zároveň zásobovala vodou níže položenou vesnici. Tekla dnem i nocí. Za suchých dní jí bylo tak málo, že z jejího bělostného závoje vykukovaly ohlazené oblázky. Tekla tiše, aby nikoho nerušila, jindy si jemně prozpěvovala a notovala s větrem v korunách stromů. Za dešťů bývala kalná a silná. Svou sílu dávala znát nejenom svou hloubkou, ale i hřímajícím hlasem, kterým upozorňovala své okolí, aby se jejímu toku raději vyhnulo. Řeka byla hrdá na svůj úkol, který poctivě plnila den co den, téct od pramene k ústí a zásobovat a živit po cestě vše živé.
Jednoho dne foukal tak silný vítr, že do řeky převrátil starý, suchý pařez. Ten svou objemností přehradil řece tok. Řeka se tak silně lekla, že si po celém svém povodí uvědomila tuto jednu jedinou, malou část sebe. Uvědomila si místo, kde vznikla blokáda, která ji neumožňovala téct tak, jak byla zvyklá doposud. A tak přesunula svou pozornost na toto místo. Viděla pařez, který jí brání v jejím úkolu, téct dál. Soustředila veškerý svůj tok do místa těsně před pařez, aby vytvořila sílu, která by pařezem pohnula na bok a ona mohla znovu dál nerušeně plynout. Jenže, pařez se ani nepohnul. Řeka viděla, že bude muset pařez obtéct z jedné nebo z druhé strany. Jenže z které? Za pařez neviděla a nevěděla, která varianta bude nejlepší.
“Mám ten pařez začít obtékat zprava nebo zleva?“, ptala se sama sebe. „Co bude lepší?“, začala uvažovat. „Co když mě to zprava nepustí a zůstanu uvězněna v daleko pevnější hrázi, než je pařez?“, začala pochybovat o svých schopnostech. „Co když mě to zleva zavede pod povrch a ztratím se někde ve tmavém podzemí?“, začala ji přepadat úzkost a strach, že svůj úkol nebude schopna dál plnit. Čím více o tom přemýšlela, tím její pochybnosti narůstaly. Najednou ji napadla skvělá myšlenka, „Zeptám se rostlin, které rostou na březích.“, radostně si šplouchla a otočila se na levý břeh. „Ty, Blatnice, poslyš, nevím, jestli mám obtéct ten pařez tímto směrem, mohla bys mi poradit? Bojím se, že se má voda ztratí v hlíně a já nebudu moct dál pokračovat ve svém toku. Jak to tam u tebe vypadá?“ a Blatnice ji odpověděla:
„Určitě pařez obteč tímto směrem, potřebujeme tvou vodu. Za pařez taky nevidím, vždyť stojím pevně se svými kořeny na jednom místě a nemůžu se pohnout. Ale myslím si, že bys měla téct tudy.“
Řeka si ale nebyla jistá, proto se raději zeptala ještě Kopřivy na pravém břehu: „Ty, Kopřivo, poslyš, nevím, kterým směrem mám obtéct tento pařez. Nevidím za něj a bojím se, že se špatně rozhodnu a někomu ublížím tím, že nedostane mou vodu. Co si myslíš ty, je lepší obtéct pařez zprava? Co tam vidíš?“ A Kopřiva odpověděla:
„Jasně, že pařez obteč zprava. Potřebujeme tě, musíš nás zásobit vodou. Za pařez nevidím, vždyť jsem kořeny připoutaná na jenom místě, ale myslím si, že bys určitě měla obtéct pařez mým směrem.“
Řeka pocítila ještě větší úzkost než před tím. Dostala na dva různé směry téměř stejné odpovědi. Cítila se rozpolcená. Nevěděla, jak se rozhodnout. A tak stála na místě před pařezem, paralyzovaná strachem udělat sebemenší pohyb, protože nevěděla, jestli má být doleva nebo doprava. Stála tam před pařezem, točila se v kruhu, vytvářejíc bázlivý vír a postupně ztrácela svou sílu a sebejistotu.
Mezitím koryto řeky od pařezu dále postupně vysychalo. Vody po proudu ubývalo, až zmizela úplně. Stromy a rostliny neměly co pít a ve vesnici vznikla panika, protože lidé zásoby vody neměli a spoléhali se na nekončící přísun vody z řeky. Lidé neměli čím zalévat svá pole a úroda chřadla.
V té vesnici žila žena, o které se říkalo, že dokáže souznít s přírodou, že cítí její energii a dokáže se na ni napojit. A tak lidé poprosili ženu, aby se podívala na to, co se stalo s řekou, proč neteče. Žena zavřela oči a procítila spojení se zemí. Zanedlouho ucítila velký tlak v noze a zároveň pocítila úzkost a strach. Věděla, že se na toku řeky stalo něco, co brání vodě téct dál, ale nevěděla co a kde. Nevěděla ani, jak daleko je místo, které vytváří tlak a tak se rozhodla vyslat proti proudu svého sokola. Poprosila jej, aby zkusil najít místo, kde řeka neteče. Sokol se vznesl nad krajinu a letěl proti, teď vyschlému, proudu řeky. Až doletěl do místa, kde voda rozpačitě kroužila ve víru a nevěděla, jak se nejlépe rozhodnout a kterým směrem pařez obtéct. Sedl si na větev a chvíli shora situaci pozoroval. Pak se zeptal vody:
„Co to děláš, proč ten pařez neobtečeš a netečeš dál? Za pařezem je úplně suché koryto, rostliny a zvířata nemají co pít a lidé ve vesnici jsou zoufalí, protože jim sucho ničí úrodu…“
„Když já nevím, kterým směrem bude nejlepší ten pařez obtéct.“, smutně zavzlykala voda. „Bojím se, že tím ublížím jednomu nebo druhému břehu a nevím, co mě za pařezem čeká…“, dodala úzkostně. Sokol zakroutil hlavou a povídá:
„Ať už obtečeš pařez zleva nebo zprava, je to jedno. Nakonec se stejně dostaneš zpátky do svého koryta a budeš pokračovat dál. Hlavně už se rozhodni, protože všichni dál po proudu trpí.“
Voda se zaposlouchala do slov sokola a přestala se točit v kruhu, její víření ustalo. „Jsi si jistý?“, zeptala se váhavě voda sokola. „Jak to víš, že to tak bude?“, zeptala se ho.
„Vím to, protože to vidím shora. Vidím, že pařez je jen malá překážka, je krátký a pak dál pokračuje už jen tvé koryto.“, odpověděl pobaveně sokol. „Tak už se rozhodni“, pobídl nedočkavě sokol vodu, „ať můžu letět domů. Potřebujeme tě všude ve tvém korytě.“, dodal.
„Ale když já nevím, když poteču vlevo, tak Kopřiva vpravo nebude mít, co pít. A když poteču vpravo, nebude mít co pít Blatnice“, vzlykala tiše voda.
„Jo a tak raději nepotečeš vůbec, Blatnice ani Kopřiva nebudou mít co pít stejně jako ostatní živočichové a rostliny po celém tvém zbývajícím toku. To už není vůbec užitečné. Ano, sice Blatnici nebo Kopřivu ochudíš o svou vodu, ale oni si s tím poradí. Důležité je, aby ses rozhodla a začala znovu téct, chápeš?“
Vodní vír opět zesílil tlakem, který voda vyvíjela pro své rozhodování.
„No dobře“, řekl Sokol soucitně, vidouc, že se řeka není schopna sama rozhodnout. „Vzpomeň si, když jsi poprvé viděla pařez, kterým směrem Tě to táhlo?“, zeptal se Sokol.
„Nevím, už si nepamatuji“, hlesla tiše voda.
„Dobře. Tak zkus se procítit po celém svém toku od pramene k ústí, představ si, jak tečeš. Kterým směrem se vidíš téct u pařezu? Kam tě to táhne?“, zeptal se přátelsky Sokol.
Voda se přestala točit v kruhu a procítila se v celém svém toku. Náhle ucítila jemné vibrace, které ji naznačovaly obtéct pařez zprava. Už ani chvilku neváhala a soustředila veškerou svou sílu doprava.
Tou silou vyhloubila kolem pařezu nové korýtko, kterým pařez obtekla a tradá, ani se nenadála a byla opět zpátky ve svém původním korytě a mohla téct dál.
Voda juchala a čeřila se, hladila své oblázky, které díky své nerozhodnosti nechala úplně oschnout. Vrátila se jí znovu síla a radost ze života. Těšila se opět svému úkolu a cítila se v celé své kráse od pramene až k ústí. Procítila svou jednotu a spojení s přírodou. Sokol spokojeně pokýval hlavou, slétl dolů, aby se napil a odletěl zpátky do vesnice.
A co se stalo s Blatnicí? Ano, Blatnice uschla, protože neměla dostatek vody. Vrátila se zpět do země. A na jejím místě si vytvořili hnízdo mravenci. Tak ideální hnízdo hledali už dlouho. Děkovali přírodě, že jim Blatnice uvolnila místo. Bylo perfektně skryté před větrem, i před okem zvědavců, protože ho chránil převrácený pařez. A mravenci? Ti nemají kořeny a tak si pro vodu došli.
Jaké ponaučení z toho plyne?
Je důležité vnímat se jako celek a rozhodovat se jako celistvá bytost. A rozhodnout se co nejrychleji podle aktuálního pocitu. Protože čím více otálíme s rozhodnutím, tím více ztrácíme sílu konat a oslabujeme svou sebedůvěru. Cyklíme se v hořečnatém přemýšlení nad domněnkami „Co když…“, které neodpovídají realitě a díky tomu v nás rostou pochybnosti, žijeme ve strachu a úzkosti a blokujeme si tok energie – brzdíme tep života.
A nakonec je tu i poznání, že ať už se rozhodneme, jak se rozhodneme, nakonec se časem naše cesty stejně spojí do společného bodu a je jedno, jestli dojdeme zleva nebo zprava. Důležité je se prostě rozhodnout a konat!
Pomohl vám můj článek s nějakou vaší životní situací? Dejte mi vědět v komentářích nebo na email empatie@lenkaurban.com
Ano, byly doby, kdy jsem byla přesvědčená, že jíst jídlo v klidu za stolem je jen ztráta času. Kdy kvalitní, uvařené jídlo z čerstvých surovin je zbytečnost – přece stačí kus chleba s máslem, aby nebyl cítit hlad – a jedeme dál. Ó, jak hloupá jsem byla, jak hloupá. Zmasírovaná televizní reklamou, zabíjela jsem Tě pomalu studenými jogurty ráno, pizzou odpoledne a zeleninovým salátem večer – abych byla štíhlá. A výčitky ze snědené čokolády nebo zákusku jsem pracně vyháněla na běžeckém trenažéru v posilovně. Jít spát před půlnocí? Nejsem přece dítě. Prohýřené noci, zábava podpořená alkoholem, a ráno do práce. To „byl“ život!
